Polární záře 10/11. 5. 2024
Naposledy jsem podobné divadlo viděl v listopadu roku 2003. Od té doby se moc nedařilo, většina září byla slaboučká, zachytitelná spíš fotograficky. To platilo až do 10. května roku 2024. Tu noc se obloha nad celou Evropou opět rozzářila barvami polární záře. Vše spustila několik dní předtím obrovská skupina slunečních skvrn, ve které začalo docházet k silným erupcím. Vyvržená hmota (tzv. CME - coronal mass ejection ) pak zasáhla Zemi a způsobila polární záře. O situaci jsem věděl dopředu, takže jsem večer 10.5. postavil fotoaparát se stativem na terasu, a za soumraku chodil pravidelně kontroloval, co se děje. Ve 21:25 (SELČ) se na snímku objevil načervenalý flek, což okamžitě vedlo k tomu, že jsem popadl foťák a batoh, a pěšky vyrazil pár set metrů severně za vesnici na louku k Orlici, a tam vyčkával, co se bude dít dál.
A dělo se! Jak obloha postupně tmavla, záře se stávala výraznější, a její oblouk zasahoval až do zenitu. Vzburcoval jsem telefonem dalších pár lidí, aby to neprošvihli a přemýšlel co dál. Bohužel se děla jedna nepříjemná věc. Nízká oblačnost, která z Polska přes Krkonoše zasahovala až sem, a částečně se rozpouštěla, začínala houstnout a její okraj se posunoval více k jihu. Situaci ilustrují násldující dva obrázky. Jedná se o složená panaoramata s horizontálním úhlem okolo 180° vertikálně až do zenitu.
Chvíli jsem tohle divadlo sledoval jen tak, bez focení, ale oblačnost dále houstla, a zároveň se zvyšovala aktivita, takže jsem už na nic nečekal, mazal z louky domů s jasným záměrem vydat se někam dál od oblačnosti. Severní obzor mezi tím zářil čím dál víc, červená i zelená barva byla jasně vidět i očima, bez foťáku, a šlo ji fotit i mobilem, což dokazuje snímek od mého syna, který ji takto vyfotil z okna ložnice, normálně z ruky:
Hodil jsem foťák se stativem a fotobatoh do auta, v tom spěchu jsem si nevzal ani žádné pití a jídlo, na tričko hodil jen softshellku a vyrazil na moji oblíbenou louku do Bělečka. Cestou jsem měl sever zpočátku nalevo od sebe, takže jsem viděl i za jízdy, co se na obloze děje, až do okamžiku, kdy jsem se stočil k jihu, a projížděl lesem. Z něj jsem vyjel až u Bělečka, zajel nahoru nad vesnici k lesu, popadl foťák se stativem a rychle na louku. Podívaná to byla úchvatná. První vlna polární záře právě probíhala, byť už byla slabší, než po dobu jízdy. Z oblohy s k obzoru spouštěly svítící sloupy a různě se přelévaly, Nejjasnější místo se celkem stabilně drželo nad SZ až SZ obzorem, a pás se táhnul až za zenit. Nasnímal jsem 8 snímků nastojato, po 45° v azimutu, pomocí Canonu 6D s nasazeným Samyangem 14mm f/2.8, ze kterých jsem později složil toto celooblohové panorama:
Pak jsem tam v úžasu stál a koukal na to, s pocitem Déjà vu na 20. listopad roku 2003, kdy jsem byl na stejném místě, zatímco fotoaparát cvakal snímky pro budoucí time-lapse video. Aktivita pomalu slábla, intenzivních pruhů bylo méně, a držely se jen nad severním obzorem, který stabilně zářil do zelena. V této slabší fázi byla ale očima barva už prakticky nepozorovatelná. Postupně se navíc opět začal objevovat problém, který jsem přesunem pouze oddálil - mraky od severu. Začínal jsem si pohrávat s myšlenkou, že to zabalím. Měl jsem žízeň a byla mi i trochu zima (důsledek zbrklého výjezdu). Zimu jsem zaháněl občasným pobíháním po cestě tam a zpět, zatímco foťák stále ještě cvakal snímky. Okolo 00:10 se najednou situace razantně změnila. Celá obloha se rozsvítila tak, že bylo krásně vidět okolní krajinu, a opět se začala barvit. Přerušil jsem time-lapse a nacvakal ještě několik sad snímků na celooblohový snímek. Bylo mi jasné, že výjezd se vyplatil. V Bělči bylo téměř jistě z větší části zataženo.
Mraky v 0:15 už dosahovaly skoro do zenitu a sever byl tak do 30° kompletně zakrytý. Pouze na severozápadě, bylo oblačnosti méně, a shodou okolností se tam rozzářila velmi jasná oblast. Na snímku níže je ten detail nad SZ obzorem, kde byla záře nejjasnější po celou dobu, a zároveň je na obou snímcích vidět, jak mraky zase postoupily:
V tomto okamžiku také padlo rozhodnutí na další přesun, protože aktivita dále rostla. Byl to trochu risk, protože jízdou jsem mohl prošvihnout nejjasnější část, stejně jako se to pravděpodobně stalo u první vlny. Ale nebylo jiné řešení, než se opět vydat na jihovýchod. Zavolal jsem Milošovi Hrochovi, který mi potrvdil, že u nich v Horním Jelení je to zatím OK. Takže jsem frčel směrem na Holice, po úplně prázdné silnici, s polární září nalevo za sebou. Párkrát jsem zastavil, abych se ujistil, že to stále trvá, a alespoň něco viděl. Nakonec jsem zastavil na cestě mezi loukami někde u Horního Jelení, vystartoval z auta se stativem a foťákem v ruce, a zapíchnul ho na první místo na cestě, kde byl aspoň trochu slušný výhled. Pohled do zenitu byl dechberoucí, lepší než pamatuji z roku 2003. Polární záře byla v podstatě všude, dokonce i nad JZ obzorem se držel velmi jasný zelený oblak, ke kterému se spouštěly červené papsky a celé se to přelévalo, sláblo a opět zjasňovalo. Zajímavé také bylo, že ten útvar byl celkem stabilní, držel se stále na jednom místě. K němu se přidávaly občas podobné paprsky i na jihem a jihovýchodem. O severu ani nemluvím, tam to prostě bylo soustavné divadlo. Nacvakal jsem na tom místě další dvě celooblohová panoramata a nějaké time-lapse, přerušené výměnou akumulátoru ve foťáku. Kolem 2h ranní už začala aktivita slábnout, natahovat se mraky a louku začínala zalévat mlha. Tak jsem to zabalil a vydal se k domovu. Na snímích níže je asi vrchol aktivity, dvě celooblohovky a jeden záběr na sever:
Všechny snímky byly pořízeny Canonem 6D, s objektivem Samyang 14mm f/2.8, expozicemi 4-8 sekund při ISO 1600, na plnou díru. Ke složení panoramat byl použit SW PTGui. Celooblohová panoramata mají velikost přes 7000 x 7000 pixelů. Pokud byste měli zájem, například pro projekci do planetária, kontaktujte mne.
A na závěr timelapse z různých míst oblohy: