Montáž z Věže samostatnosti
Následující text pochází z pamětí současného majtele montáže.
"Vše odstartoval nyní již zesnulý kolega, který získal od tehdejšího vedení města přístup na Věž samostatnosti v Hořicích v Podkrkonoší, s možností pokračovat v budování astronomické pozorovatelny.
Myšlenka stavby Věže pochází z dob Rakouska-Uherska - měla mít název Věž hrdinů. Po vzniku samostatného Československa se záměr stavby obnovil, tentokrát pod názvem Věž samostatnosti (evokováno vznikem republiky). Základní kámen věže položil roku 1929 prezident T.G.Masaryk. Stavbu navrhl v cílové výšce 40 m arch. Blažek a stavěl v té době největší hořický stavitel Malina. Stavbu zbrzdila potřeba hlubokého založení až na skalní podloží, nedostatek prostředků a posléze i obsazení republiky nacistickým Německem. Po válce byla nedostavěná Věž provizorně léta přikryta plechem, až osvícený starosta Drbohlav posunul myšlenku dokončení věže alespoň tak, že byla ve své nedokončené výšce cca. 25 m ukončena osazením astronomické kopule. Psal se rok 1961, jak svědčí vročení v betonu u kopule. Starosta Drbohlav byl ale z důvodu svých přátelských vztahů s místním katolickým farářem (chodil k němu prý na mešní víno) odvolán a tak se myšlenka observatoře opět přetrhla. Poté následoval pokus o dokončení observatoře v 70-tých letech - zde se ale několik aktérů spletlo, když zaujali postoj, že budou diktovat své potřeby Národnímu výboru a on je bude posléze plnit. Na osvětlenou té doby tomu, kdo si ji nepamatuje - v té době panovalo centrální plánování a tak se plánovalo vše, materiál (který nebyl), stavební kapacity (které rovněž nebyly) a peníze (kterých, jako vždy, taky nezbývalo). Bylo tedy naivní očekávat, že tento přístup myšlenku hvězdárny posune k realizaci.
A tak až v roce 1983 tato myšlenka ožívá znova. V místním plátku vychází krátká výzva, ať se přihlásí zájemci o astronomický kroužek. Prvotní vyzyvatel oslovil kolegu ve fabrice, já oslovil kamaráda a tak jsem ve čtyřech začali. Vystřídalo se více zájemců, ovšem všichni dříve nebo později odpadli vzhledem k tomu, že se nenaplnilo jejich očekávání, že přijdou a budou pozorovat. Ono když přišli, dostali do ruky nářadí. Odpadl i původní iniciátor a dal se na trénování fotbalu. A tak se během nedlouhé doby celý spolek redukoval na 3 lidi. Pokračovaly stavební úpravy - stavba byla ve stavu, v jakém ji přerušila válka.
Aby bylo možno pokračovat i v kopuli, bylo třeba ukončit v interiéru nedokončené schodiště, které mělo pokračovat o dalších 15 m výše a ve vnitřním otevřeném tubusu, uvažovaném pro osobní výtah, vytvořit betonový základ pro budoucí montáž. V suterénu byly paralelně budovány dvě klubovny. Na konci 80-tých let a začátkem let 90-tých byla svépomocí budována vidlicová montáž. Základem byla pracně obstaraná polární osa z kalitelného materiálu a následně broušena. Z plechu tl.4 mm byla svépomocí svařena vidlice dle vlastního návrhu, do ní vevařena ocelová futra, vložena bronzová kluzná ložiska pro polární hřídel. Pohon mělo zajišťovat bronzové šnekové kolo o průměru 500 mm se 400 zuby a navazující převodovka s krokovým motorem. Řešení bylo poplatné té době - tak velké montáže se stavěly ojediněle, chyběly zkušenosti, výrobní možnosti i materiály, o tehdejší nabídce krokových motorů a možnostech elektroniky nemluvě. Vyráběli jsme si dřevěné modely pro odlitky, které byly odlity v tehdejší slévárně barevných kovů ve Velimi, vyráběli jsme si i svařence. Zde měl hlavní slovo kamarád Honza Švůger. Řídící elektroniku vyrobil Standa Čeřovský.
V roce 1993 jsme na montáž umístili první dalekohled - refraktor 150/1500 ( objektiv vyrobil pracovník VOD Turnov ).
Montáž ale vykazovala velké nepřesnosti v chodu a za mrazu byla prakticky nepoužitelná - vůle polární osy se v bronzových pouzdrech vymezovala a osa zatuhávala. Postupem času, tak jak nastoupil "reálný kapitalismus" podpora ze strany Městského úřadu slábla, až ustala docela. Byli jsme úřadem vyzývání, abychom se o potřebné prostředky ucházeli formou grantů - aby čtenář rozuměl, měli jsme žádat o peníze vkládané do městského majetku s tím, že práci dodáváme zdarma. Mezitím jsme zůstali prakticky pouze dva, třetí kolega docházel pouze sporadicky. No a to byl konec městské hvězdárny v Hořicích.
Po uplynutí dalších let jsme byli někdy kolem roku 2014 městem vyzváni, abychom, vzhledem ke své nečinnosti na hvězdárně, prostory opustili. Požádal jsem město, vzhledem k tomu, že montáž byla našim dílem, o odkoupení inventáře, s čímž zastupitelé souhlasili. Najal jsem jeřáb a za asistence Honzy Švůgera a mých synů jsme montáž převezli k nám do dílny. A zde už nastává tříletá postupná historie přestavby a modernizace montáže do jejího dnešního stavu - viz fotografie níže. V roce 2017 byla montáž vyzvednuta do kopule domu a dokončována její elektroinstalace a řízení. Z inventáře vybavení hvězdárny za velmi slušnou cenu zakoupeného (zde patří díky zastupitelům Města Hořic) jsem refraktory 80/1500 a 150/1500 věnoval bývalým dvěma kolegům včetně původních okulárů a dalších drobností.
Záměrem Města Hořic je dostavba Věže samostatnosti do původně plánované podoby a výšky 40m a to za použití stejných materiálů a technologií. Vzhledem k potřebným prostředkům je ale celý záměr v nedohlednu.
Děkuji Martinovi Myslivcovi za jeho pomoc při dokončení tohoto díla, bez které by se do současné podoby a kvality nerealizovalo."
Tolik tedy vzpomínky...
Někdy v té době jsem byl osloven, zda bych nepostavil pro nově vznikající hvězdárnu na domě nedaleko Hořic podobnou či větší montáž, jako mám ve své pozorovatelně. Po seznámení s tím, co by měla nést, a po vyslechnutí výše uvedené historie o hořické hvězdárně mne napadlo, že by nemuselo být špatné toto dílo přeci jen dokončit, se současnými elektronickými a technologickými možnostmi. Vypravil jsem se proto na obhlídku stavu ve věži. Stav montáže v té době je na následujících obrázcích. Dílko bylo poplatné době a podmínkám vzniku, ale pečlivě a bytelně provedené a hlavně vcelku slušně zachovalé, což dávalo naději. Usoudil jsem, že rekonstrukce je možná, a tak jsem upustil od návrhu nové montáže. Stará montáž byla tedy jednoho dne sundána z věže, a začalo plánování její rekonstrukce.
Po zhodnocení stavu mi začalo největší starost dělat již zmíněné zatuhávání polární osy v bronzových kluzných ložiscích, vlivem rozdílné teplotní roztažnosti. V zimním období bylo sevření tak velké, že montáž s problémy utáhl i pohon s převodovým poměrem jedna ku mnoha tisícům. Tedy na nějaký rozumně zaplatitelný servopohon pro GO-TO systém se mohlo v tomto stavu zapomenout. Po zvažování různách řešení typu silný servopohon, ohřívání pouzder a podobných exotických řešeních jsme se rozhodli pro změnu uložení polární osy na valivá ložiska. Jelikož polární osa byla kalená a broušená, s vynikajícím povrchem, zvolili jsme uložení hřídele přímo v jehlových ložiscích. Původní mosazná futra byla na horizontce vyfrézována na větší průměr, a z nerezové ložiskové oceli byly vyrobeny (vysoustruženy, zakaleny a vybroušeny) pouze vnější kroužky jehlových ložisek, vsunuté do původních mosaných pouzder (bohužel zrovna z této fáze nemáme prozatím fotodokumentaci - ale třeba se ještě něco najde). Axiální uložení, opření o dolní axiální ložisko, zůstalo původní. Po této operaci začala polární osa fungovat naprosto lehce.
Dalším problémem byl obrovský šnek, o průměru kolem 50mm, a jeho uložení a justování vůči kolu. Hlavně jeho setrvačná hmota a velký třecí moment. Po několika nepříliš úspěšných pokusech s různě silnými pohony jsem se rozhodl, že ten šnekový převod opustíme, a přetvoříme celou montáž na lehký bezvůlový třecí převod s motorovými a osovými enkodéry. Tedy stejné řešení, jako jsem již aplikoval na své montáži a na montáži pro Jičínský půlmetr.
Znamenalo to tedy vyrobit dvojici pohonů s třecím převodem. Původně montáž měla v deklinaci pouze tangenciální raménko se šroubem pro jemné pohyby a třecí spojku pro hrubý ruční posun. Udělal jsem tedy jakýsi jednoduchý 3D model rekonstruované montáže, viz obrázek níže. Všechny zelené části bylo nutno vyrobit. Majitel mezitím šťastnou náhodou sehnal 400mm SCT od firmy Meade, a tím bylo rozhodnuto o budoucím hlavním přístroji. Já se tedy dal do výroby, a on do generálky montáže (rozborka, vyčištění, vyřezání potřebných otvorů a dalších úprav, nalakování). Viz obrázky níže.
Vlastní přestavba montáže mi trvala poměrně dlouho, protože na rozdíl od stavby nové montáže toto byla spousta oměřování, napasovávání dílů na původní konstrukci, a také jsem to celé nemohl mít z rozměrových důvodů zde u sebe. Dělal jsem to tedy víceméně na dálku, s opakovanými návštěvami místa drobnou zajížďkou při cestách z práce, a postupně jsme se dopracovali do současného funkčního stavu, a montáž tak mohla být po letech vyzvednuta zpět ke hvězdám.
A tak se i stalo. Původní vyšší sloup pro německou paralaktiku byl zkrácen až k podlaze, zakončen ocelovou plošinou, na kterou byla montáž postavena, a zjustována otáčením plošinky v azimutu a pomocí šroubovacích patek v základně ve výšce. Montáž tedy sedí na sloupu pouze vlastní vahou, a vzhledem k tomu, že je to pořádný kus železa, tak velmi pevně. V současné době majitel používá 16" SCT k okuku oblohy, a prvním krůčkům v astrofocení. Pro ten účel používá kameru ZWO ASI 071 namontovanou za reduktorem Starizona 0.63x pro SCT a OAG s pointační kamerou QHY5 III 187.
Montáž je řízena driverem pro DC servopohony od Sidereal Technology (Sitech Servo I) se dvěma DC servo-motory Maxon s planetovými převodovkami 1:19, a enkodéry pro rychostní zpětnou vazbu. Za nimi následuje již dvojnásobný třecí převod. Odměřování na RA a DE osách pro účely GO-TO a eliminace prokluzu je realizované pomocí magnetických enkodérů AMS AS5311.
Kopule je poháněna přes třecí rolnu asynchronním motorem s převodovkou, s plynulými rozjezdy a dojezdy přes frekvenční měnič, a synchronizována s dalekohledem pomocí jednotky ScopeDome USB card 1.1 Otevírání a zavírán kopule je ruční.
Čekají nás ještě nějaké drobnosti, jako kryt deklinačního třecího disku, elektronické ostření, náhledová kamerka do kopule, aby šlo sestavu ovládat i z tepla pracovničky o patro níže. Ale to už jsou jen drobnosti. Důležité je, že myšlenka hvězdárny od roku 1983, kdy bylo započato s její realizací, nezanikla a hvězdárna byla, sice na jiném místě, ale s použitím původní montáže dokončena a dělá radost svým tvůrcům.