Úplné zatmění Slunce 29.3.2006

Dne 29.3.2006 nastalo úplné zatmění Slunce, které bylo pozorovatelné v pásu táhnoucím se z východního okraje jižní Ameriky, přes oceán do Afriky, přes Saharu potom na rozhraní mezi Lybií a Egyptem. Tam pás totality vstoupil do středozemního moře. Dále procházel přes Turecko, východní část Černého moře, Kazachstán dále do Asie, kde skončil. Průběh pásu totality je znázorněný na obrázku vpravo.

Z časových a finančních důvodů jsem zvolil pro cestu za zatměním akci pořádanou hvězdárnou ve Veselí nad Moravou. Cílem výpravy bylo Turecké městečko Manavgat ležící na ose pásu totality, asi 50km východně od Antalye, na turecké riviéře. Cesta se uskutečnila autobusem Bova, s možností lůžkové úpravy.

 

Cesta začala 25. března ráno po šesté hodině v Praze. Ještě před tím čekala mého kolegu Pavla cesta z Brna do Hradce, kde jsem mu zapůjčil svůj Newton 210/1000mm. Následně jsme do jeho dodávky naložili i zbytek mého vybavení a kolem půl čtvrté ráno se vydali na cestu studeným deštivým ránem. Po přeložení vybavení jsem zaujmul místo v autobuse, který se stal po následující dva dny naším druhým domovem. Pavel ještě odvezl auto zpět do Brna, kde pak také nastoupil společně s další částí výpravy. Následovalo ještě několik dalších zastávek, kde nastupovaly poslední zbytky výpravy a také organizátoři. Výprava se stala kompletní v Bratislavě, a mohlo se vyrazit na dlouhou cestu. Ta probíhala bez větších zdržení přes Maďarsko, Srbsko a Bulharsko. Jak jsme se postupně blížili k Bulharským hranicím, silnice stále více připomínající tankodrom způsobovaly, že se jízda v autobuse chvílemi podobala spíš jízdě na trakaři. A to už vůbec nemluvím o tom, že autobus čas od času vymetl i větší díru, která mě dokázala probrat i ze spánku. Po přejezdu do Bulharska se takové silnice staly spíše místním standardem, na která jsem si tak nějak zvykli, a později se nad tím již nikdo moc nepozastavoval. V Bulharsku jsme také absolvovali povinnou osmihodinovou zastávku pro řidiče. Vyšla do městečka Harmanli. Plán byl takový, že si projdeme město, někde posedíme, najíme se, popijeme a pojedeme dále. Již po prvních stovkách metrů směrem do města se ovšem ukázalo, v jakém stavu se nachází bulharská ekonomika a všudypřítomné odpadky, omlácené domy a polorozpadlé paneláky nám připomněly, že se nacházíme v zemi, kde se jakoby zastavil čas někde před 25 lety.

Zbytek naší procházky se tak zvrhnul v hledání restaurace, kde by bylo možno se najíst. Bezúspěšně. Pouze v docela pěkném "centru" městečka se nalezlo na náměstíčku několik podniků, kde jsme se usadili venku, a pod heslem, že "hlad je převlečená žízeň" ho zahnali patřičným počtem piv značky Beck's. Dalším překvapením, které někteří viděli prvně a na vlastní kůži také poprvé vyzkoušeli, byly turecké záchody - tzv. šlapky. Po vyspání řidičů a otevření autobusu na parkovišti jsme se tedy najedli z vlastních zásob, a vyrazili dále směrem k hranicím s Tureckem. Další snímky z tohoto zapadlého městečka získáte po kliknutí na obrázek vpravo.

Na tureckých hranicích (na obrázku) nastal první vážnější problém. Zůstali jsme tam viset zhruba 6 hodin, téměř do rána. Byly problémy s vízy pro řidiče, přesto, že normálně máme s Tureckem bezvízový styk. Po chvíli dohadování došlo i na vyložení autobusu a namátkovou kontrolu zavazadel. Té padla za obě i moje dřevěná bedna s montáží EQ6. No, zkuste ale tureckému celníkovi vysvětlit, na co je montហdalekohledu... Po chvíli nechápavých pohledů mi pokynul, abych tu bednu zase zavřel, a bylo hotovo. Díky vydatné pomoci překladatelky Kristýny se však nakonec vše vyřešilo, a k ránu jsme pokračovali v cestě směrem Istanbul a dále do vnitrozemí Turecka. Istanbul nás přivítal ranním smogem a mlhou. Z časových důvodů, způsobených zádrhelem na hranicích, jsme jeho návštěvu odložili na zpáteční cestu. Město jsme pouze projeli, a přejetím mostu přes úžinu Bospor se dostali na asijský kontinent. Celý zbytek dne nás čekala cesta přes centrální hornatou část Turecka až do Antalye na jižním pobřeží, kde byl plánován nocleh. Krajina se postupně zvedala do náhorní plošiny, jak jsme stoupali údolími a sedly do hor. Hustota osídlení těchto náhorních částí Turecka je poměrně nízká a různorodá. Kontrastují mezi sebou původní obydlí tamnějších pastevců s nově budovanými městečky. V horách se také těží kaolín, ze kterého se v místních porcelánkách vyrábí keramika a dlaždičky. K mému překvapení se v naprosté pustině v horách ve výšce přes 1000m usídlily i firmy Ford a Mercedes, a postavily si tam výrobní haly, obklopené nově vyrůstajícím městečkem, ostře kontrastujícím s okolními obydlími pastevců, rozesetými po planině.

Kolem poledne jsme udělali na odpočívadle v horách zastávku na jídlo, které se tentokrát odehrálo pouze z vlastních zásob. Počasí bylo prozatím výborné. Jasno, pouze nad vysokými horami na jihu začala intenzivně růst konvektivní oblačnost. Po uvaření a zdolání oběda a krátkém odpočinku na vyhřáté mezi vedle odpočívadla jsme vyrazili dále k jihu. Přes další hory, do oblasti jezer kolem města Isparta. Krajina stoupala stále výše a v horách okolo roviny se objevil sníh. Projeli jsme několik dešových spršek a zastavili v náhorní rovině u Isparty. To již bylo navečer. Po této přestávce pak následoval přejezd posledního hřebenu a nekonečné klesání z hor až na pobřeží do Antalye. Návětrná jižní strana hor vyvolala bouřku, ve které jsme sjížděli dolů. Do Antalye jsme přijeli večer. Kristýna nám pomohla nalézt malý hotel, kde jsme se ubytovali (za 12 EUR/noc se snídaní).







Celý večer pršelo, zpočátku byla i bouřka a mě se do mysli začaly vkrádat pochybnosti o tom, zda numerický model počasí pro Evropu, počítaný na německém wetterzentrale, počítá dobře. Předpovídal totiž pro tuto oblast na 28 a 29.3. prakticky jasno, zatímco ještě v noci z 27. na 28. po půlnoci v Antalyi stále lilo a lilo. S těmito černými myšlenkami jsem usnul.

Ráno, po vyhlédnutí z okna hotelu, mě překvapila modrá obloha vymetená od obzoru k obzoru. Všichni jsme si oddechli a po snídani se vydali na prohlídku Antalye. Prošli jsme malou část centra a sešli přes uličky s tržištěm až do malého přístavu k moři. Po poledni jsme již vyrazili směrem na Manavgat a cestou ještě navštívili zříceniny městečka Perge.

Po příjezdu do Manavgatu nastalo hledání vhodného pozorovacího stanoviště a místa k nocování. Zde došlo k rozdělení expedice na členy, preferující ubytování v hotelu či penzionu, bez možnosti nočního pozorování, a na ty, kteří chtěli strávit noc pod oblohou. Díky vstřícnému přístupu organizátorů a řidičů, a rozumnému chování většiny účastníků expedice se nakonec několik členů expedice ubytovalo v hotelích a penzionu v nedalekém Side, a zbytek navečer zakempoval na oploceném pozemku na břehu moře, s loukou, pláží a restaurací. Pak již následovalo vybalení nádobíčka, večeře, nějaké to popití a pozorování noční oblohy. Zároveň tak byla možnost přesného ustavení montáží a vyzkoušení techniky na finále, které se chystalo příští den. Otužilejší jedinci vyzkoušeli i noční koupání v moři. Obloha nebyla nijak zvl᚝ vynikající. Většina stran kromě jihu nad mořem byla přesvětlena okolními rekreačními středisky. Jih byl celkem temný, ale zase trpěl oparem vzniklým nad mořem. I přesto jsme si ale mohli vychutnat některé části oblohy, které od nás neuvidíme. Já jsem například fotografoval kulovou hvězdokupu Omega Centauri, kterou zase jen tak neuvidím. Také pohled na planety byl pěkný, seeing byl nezvykle malý a v některých okamžicích byly na Saturnu a později i Jupiteru vidět nádherné podrobnosti. Do stanu jsem se odebral až po třetí hodině ranní.

Po probuzení nás čekalo opět slunečné ráno. Nejprve došlo na vysušení techniky od padlé rosy a obstarání nějaké té snídaně. Pak začaly pozvolné přípravy na pozorování a fotografování slunečního zatmění. Na svojí EQ6-ce jsem měl umístěný refraktor Borg 77ED v konfiguraci s rovnačem pole, výsledné ohnisko 500mm a na něm upevněný zrcadlový teleobjektiv Rubinar 500mm f/5.6 se zenitovým zrcátkem, kterým budu zatmění pozorovat vizuálně. Obě soustavy jsem vybavil filtry z folie Baader Astro Solar, v překližkových objímkách, které ještě těsně před odjezdem v práci vyfrézoval Pavel. Na jeho EQ6 jsme umístili můj N210/1000, kterým pak fotil detailnější záběry protuberancí a blízké korony. V průběhu dopoledne jsem zaostřil všechny přístroje, doladil ustavení montáže a udělal poslední zkoušky.

imgshadow_lV restauraci jsme s Honzou Špulákem ještě zakoupili pětilitrový soudek piva a potom jsme se šli konečně koupat. Moře bylo sice ještě dost studené, ale dalo se na to zvyknout, a koupel se nakonec ukázala jako vcelku příjemná. Zbývající dobu do prvního kontaktu jsme tedy trávili koupáním, sbíráním mušliček a barevných kamínků a pitím piva. Někdy kolem půl jedné zdejšího času (UT+3) jsme se vrátili k dalekohledům, a čekali na první kontakt.

Měsíc se do Sluníčka zakousl po 12:38, což bylo hlasitě konstatováno postupně v rozmezí několika sekund od majitelů různých přístrojů. Pak začal Měsíc postupně a neodvratně kousek po kousku ukusovat sluneční disk, což jsem čas od času zadokumentoval snímkem. Na slunečním disku byla patrná skupinka slunečních skvrn, která alespoň trochu ozdobila jinak obvykle fádní povrch sluníčka v období slunečního minima. Čas u dalekohledu jsme si krátili pozorováním ubývajícího Slunce v různých přístrojích a upíjením piva ze soudku. Pro jistotu jsem také ještě dal v restauraci nabít druhý akumulátor do foáku, a před totalitou akumulátory vyměnil.

Ubývání slunečního disku zpočátku nemělo žádný vliv na vzhled okolní krajiny. Teprve když už byla zakryta převážná část, dostala okolní krajina a obloha zvláštní nepopsatelný zšeřelý nádech, s ostrými sytými vrženými stíny a také se začalo ochlazovat. Pod stromy a jinými skulinami, kudy pronikalo sluneční světlo, se ukázaly charakteristické měsíčky - projekce slunečního kotouče. Na obloze se v té době nacházelo několik slabých cirrů, ovšem žádný z nich přímo neohrožoval pozorování úplné fáze, byly prostě dost daleko. Několik minut před začátkem totality začínaly události nabírat docela rychlý spád. Krajina již dost potemněla, a rychlost stmívání začínala být jasně patrná, a navíc se neustále zvyšovala. Začal jsem přes filtr fotografovat Slunce častěji. Také jsem zapnul nahrávání zvukového záznamu na kapesním MP3 přehrávači, a položil ho na bednu nedaleko dalekohledu. Honza Špulák zapnul videokameru na stativu a namířil ji k jižnímu obzoru nad moře. Na potemnělé obloze nalézáme Venuši, později i Merkur. Totalita se blíží, šeří se velmi rychle. Skoro jako když zhasínají v kině. Sundávám filtr z Rubinaru a Borga, a fotím diamantový prsten a perly, drátěnou spouští popaměti, a při tom koukám Rubinarem a pouhýma očima na oblohu. Ozývá se pískot a výkřiky úžasu a najednou je to tady: JE TMA. Ne úplná, ale velké šero. Na temně modré obloze se rozzářila korona s kontrastujícím černým měsíčním diskem uprostřed a nad obzorem všude okolo je oranžový proužek. Jižní obzor, odkud přilétl stín, je nejtmavší. Zůstávám v úžasu chvíli koukat na tu nádheru, a mráz mi běhá po zádech. Pak si uvědomuji, že to musím co nejrychleji odfotit, protože času není nazbyt, a chci se pak již jenom dívat. Cvakám tedy naučenou sekvenci expozic od 1/4000 do 4 sekund po 1EV a přitom se dívám Rubinarem při zvětšení asi 12x. Měsíc postupně ukusuje i tenkou linku chromosféry s protuberancemi. V koroně jsou vidět jemné struktury.



Po minutě je nafoceno, a tak odkládám spouš a dívám se. Všelijak, jen tak okem na krajinu kolem sebe a na oblohu, Honzovým 80mm ED-čkem, triedrem. Kdyby tak šel zastavit čas... Na obloze kromě planet identifikuji i jasnější hvězdy. Čas je ale neúprosný, a jihozápadní obzor začíná stále více světlat. Skláním se zpět k dalekohledu, a vidím, že už vylezly protuberance a chromosféra na druhé straně měsíčního disku. Blíží se konec. Beru do ruky spoušt a vyčkávám. Třetí kontakt je na spadnutí. Fotím. Vylézají perličky a pak prstýnek. Světla je už ale moc. Vracím filtry zpátky a koukám se, jak se rozednívá. Všude okolo se ozývá potlesk a pískot. Představení skončilo. Vlastně ne tak docela, zbývá ještě částečné zatmění. Pozorujeme v dalekohledech Venuši a občas cvaknu nějaký ten snímek dorůstajícího Sluníčka. Všechny snímky Slunce pořízené během zatmění si můžete prohlédnout na jiné mojí stránce věnované tomuto nádhernému jevu.

Dovezeným vínem oslavujeme úspěšné pozorování a sdělujeme si první dojmy. S radostí zjišuji, že se mi podařilo na 100% nafotit to, co jsem si naplánoval a nic se nepokazilo. Snímky jsou ostré a prokreslené. Pro jistotu je zálohuji z karty do Pavlova notebooku. Je 15:13 a je po všem. Sluníčko je opět celé, a vše okolo vypadá, jako by se nic nedělo.
Navečer nás čeká odjezd. Pomalu tedy balíme nádobíčko, skládáme stany a stěhujeme věci do autobusu. Když je u nás vše zabaleno, přejíždíme do Side a vyzvedáváme zbylé členy expedice. Neobejde se to bez problémů a tak po jednom z nich pořádáme pátraní. Nějak zapoměl na odjezd, a potuluje se po historických památkách v Side. Nakonec jsme kompletní, a tak následuje skupinové foto členů expedice a piknik na trávě u parkoviště v Side a odjezd. Ukazuje se, že německý meteorologický model měl pravdu. Přesně dle předpovědi se počasí od západu začíná zhoršovat, a nasouvá se oblačnost. Měli jsme tedy docela velké štěstí na počasí. Stoupáme pomalu do hor. Při jedné ze zastávek měníme sedadla v autobuse na lůžkovou úpravu a hory projíždíme v noci a v leže. Moc se ovšem spát nedá, když je člověk každou chvíli hlavou z kopce, a autobus občas vymete nějakou díru na silnici. K ránu již stavíme na parkovišti kousek před Istanbulem a vracíme sedadla zpět do normální polohy. Čeká nás prohlídka Istanbulu a řidiče povinná osmihodinová přestávka. Vystupujeme z autobusu, a venku prší, přesněji řečeno lije jak z konve, ale nedá se nic dělat. Doufáme, že to přejde, a vedeni Kristýnou se vydáváme uličkami do kopce směrem k centru. Velkému bazaru, Modré mešitě a mešitě Hagia Sofia.

Protože se ale blíží poledne, nejprve navštěvujeme místní restauraci, kde obědváme kebab, který zapíjíme jak jinak než čajem, a poté se naše skupinka uchyluje před deštěm do labyrintu uliček Velkého bazaru - tržiště, kde nakupujeme různé suvenýry pro sebe či blízké. Také se několikrát rozdělujeme, ztrácíme, bloudíme v uličkách, které jsou všechny podobné, a zase se pomocí SMS-ek nacházíme. Když nakonec vycházíme z bazaru ven, již neprší, a začíná svítit sluníčko. Vydáváme se tedy na obhlídku města, mešit a jiných památek. Kolem páté hodiny se pak shromažďujeme na smluveném místě, dokupujeme za poslední Liry zásoby potravin na zpáteční cestu a vydáváme se zpět dolů k nábřeží u Bosporu, kde stojí autobus. Nyní nás čeká již jen dlouhá cesta domů. K večeru odjíždíme z Istanbulu. Slunce zapadá, a my z autobusu sledujeme mezi mraky úzký srpek Měsíce, starý tak 30 hodin. Je docela vysoko, a zapadá dost pozdě, takže i pouhým okem je vidět popelavý svit. Škoda, že si ho nemůžeme zvěčnit. Martin se o to pokouší za jízdy z autobusu, ale nejde to. Přijíždíme na Turecko-Bulharskou hranici, kde trávíme čas skoro do rána. Balkánští celníci jsou neskutečně pomalí, a zase mají nějaké problémy.

Nakonec ale projedeme bez nějakých kontrol zavazadel, a se značným zpožděním vyrážíme na cestu Bulharskem. Trochu bloudíme při nájezdu na "dálnici", ale nakonec se to podaří. Takřka stejný scénář s celníky se opakuje na Bulharsko-Srbské hranici. Před námi jsou tři autobusy, a tak je z toho dalších zhruba pět hodin na hranici. Oproti předchozímu navíc ve dne. A svítí slunce, takže v autobuse je docela velké teplo. Pro zkrácení chvíle zpracováváme na Pavlově notebooku snímky ze zatmění a z noci před ním. Konečně je to čekání za námi. Dále ale jet stejně nemůžeme. Řidiči opět musí udělat povinnou přestávku. Děláme ji tedy ihned na parkovišti za hranicemi, a započítáváme tak do ní s výhodou i čas strávený stáním na hraničním přechodu. Srbská strana hranice je jak po vymření. Všechny obchody jsou evidentně od války stále zavřené, a najíst se není kde. Všude okolo parkoviště je navíc hromada odpadků. Dojídáme tedy alespoň zbytek zásob jídla a pití, abychom je nevezli domů. Přestávka uplynula jako voda a tak nasedáme do autobusu a vyrážíme na poslední část cesty.

imgshadow_l Prakticky bez zastavení projíždíme Srbsko a Maďarsko, zdržení na hranicích je již jen minimální. V sobotu dopoledne přijíždíme konečně na slovenskou hranici. Na Slovensku zanecháváme dva členy expedice a pokračujeme domů. U nás právě řádí povodně, způsobené rychlým táním velkého množství sněhu, a tak krajina Moravy připomíná spíše rybníky posetou krajinu jižních Čech. Loučíme se s dalšími účastníky a také s organizátory. Já s Pavlem vystupujeme v Brně. Loučíme se tedy se zbytkem expedice, překládáme zavazadla a techniku do dodávky a po obědě pokračujeme s Pavlem autem do Hradce. Tam jsme asi za dvě hodinky a zrovna se spouští velký liják. Utíkáme z auta rychle domů, věci musíme vynosit, až přestane pršet. Vyměňujeme a prohlížíme si zatím pořízené snímky. Asi za hodinku je po dešti. Pavel mi pomáhá vynosit věci, loučí se se mnou a vrací se do Brna. Jsem doma, zničený, utahaný ale šastný a spokojený. Viděl jsem úplné zatmění Slunce, a úspěšně ho vyfotografoval. Najeli jsme celkem přes 5000 kilometrů a v autobuse strávili něco přes čtyři dny, a to všechno kvůli třem a půl minutám zatmění. No nejsme to ale blázni ? Asi jo, ale já bych klidně jel znovu...




skupinové foto celé expedice


 

Článek je subjektivním popisem událostí v průběhu expedice a byl psán několik dní po návratu z ní. Popisuje tedy útržky událostí tak, jak mi uvízly v mysli. Je více než pravděpodobné, že některé věci se staly trochu jinak a nebo že něco chybí. Použité fotografie jsou z části moje a z části od jiných členů expedice, jmenovitě Martin Gembec, Václav Ochotný, Pavel Šimbera, Zdeněk Buk. Za poskytnutí snímků děkuji.


(c)1999-2012 Martin Myslivec         

NAVRCHOLU.cz



Tento web popisuje moje současné aktivity v oblasti astronomie. Starý web s informacemi a snímky do roku 2012 naleznete na foto.astronomy.cz