ASTROFOTOGRAFIE

Předchozí :: Domů :: Další

Obsah


Úvod

Začínáme s astrofotografií  

Vybavení  

Fotografování
   Zaostřování
   Ustavení montáže
   Pointace
   Doba expozice
   Fotografie projekcí
   Ukázky chyb
   
Fotografování v mrazu

Postupy zpracování

Galerie fotografií

Moje vybavení

O autorovi

Aktualizace a novinky

Odkazy

Kniha návštěv

Hledání

 

Vlastní fotografování

Pokud máte všechno vybavení, které k fotografování vesmírných objektů potřebujete, jistě jste už neodolali a nějaký ten snímek udělali. Předpokládám, že nebyl dokonalý a vás trápí otázka proč. Tato kapitola by měla dát odpověď na tuto otázku. Nedokonalost snímku může být způsobena mnoha příčinami počínaje chybným zaostřením, nepřesným ustavením montáže, vašimi chybami v průběhu pointace a mnoha dalšími vlivy. Přečtením této kapitoly se dozvíte, jak se těchto chyb vyvarovat.


Zaostřování

Možná si řeknete, jaký to může být problém zaostřit na nekonečno. Ti, kteří to již zkusili, mi však možná dají zapravdu, že to až zase tak jednoduché není.

Fotografujete-li širokoúhlým objektivem, tato kapitola se vás opravdu netýká. Pokud je objektiv vpořádku, nastavíte zaostřovací kroužek na značku nekonečna (tj. na doraz) a můžete fotografovat. Doporučuji zaostřovací kroužek v této poloze přelepit páskou (raději i s vhodně nastavenou clonou), aby se neopatrnou manipulací nemohl pohnout. (Není nic "radostnějšího", než po několika hodinách probdělých v noci u dalekohledu zjistit, že všechny snímky kromě prvního jsou rozostřené, neboť jste si hned po prvním záběru nechtěně rozostřili objektiv a nevšimli si toho)

Pokud máte teleobjektiv s ohniskovou vzdáleností do cca. půl metru, doporučuji ověřit, zda doraz ostřícího kroužku (tj. nekonečno) opravdu přesně odpovídá zaostření na nekonečno. Po přečtení zbytku kapitoly pochopíte proč a jak to učinit. Potom si označte zaostření na nekonečno na objektivu naprosto přesně např. dvojicí samolepek s tenkými ryskami.

Pro všechny ostatní, kteří fotografují teleobjektivem s velkou ohniskovou vzdáleností nebo v primárním ohnisku, je bohužel problematika dobrého zaostření dosti důležitá, a není úplně triviální, jak se na první pohled zdá.

Základním pojmem, který byste měli znát v souvislosti s touto problematikou je tzv. hloubka ostrosti. Ta nám udává, v jakém rozmezí vzdáleností od objektivu je záběr dostatečně ostrý. Zde lze namítnout, že toto platí při fotografování blízkých scén, kdežto my fotografujeme prakticky objekty v nekonečnu. Problém lze ovšem otočit: Jak velkou toleranci v zaostření si lze dovolit, aby obrazy hvězd byly ostré ?

To závisí na světelnosti objektivu. Teoreticky by měl být obraz hvězdy bodový. To však díky vlnové povaze světla a difrakčním jevům není možné. Ve skutečnosti obraz hvězdy tvoří tzv. Airyho disk obklopený difrakčními kroužky. Díky tomu je hloubka ostrosti závislá na sbíhavosti svazku paprsků, čili na světelnosti objektivu. Čím je objektiv světelnější, tím menší toleranci v zaostření si můžete dovolit. Celý problém ilustruje následující obrázek.

Pro různé světelnosti dalekohledů lze vypočítat teoretickou velikost Airyho disku a z něj teoretickou hloubku ostrosti. Zachycení obrazu hvězdy ve velikosti Airyho disku je však prakticky nerealizovatelné. Přispívá tomu rozptyl světla v emulzi filmu, seeing (mihotání hvězd vlivem lomu světla v proměnlivé zemské atmosféře), a vady optiky. Průměr nejlépe zobrazených hvězd za ideálních podmínek bývá zhruba 3x větší než je teoretická velikost Airyho disku. Proto lze teoretickou hloubku ostrosti pro praktické použití při fotografování na film vynásobit zhruba 3x. Následující tabulka udává pro různé světelnosti teoretickou a praktickou hloubku ostrosti (pro fotografování na film)

světelnost

teoretická hloubka ostrosti [mm]

prakticky použitelná hloubka ostrosti [mm]

1:2.8

0.02

0.06

1:4

0.05

0.15

1:5.6

0.1

0.3

1:8

0.2

0.6

1:11

0.4

1.2

1:16

0.8

2.4

S takovouto přesností tedy musíte umístit film v obrazové rovině dalekohledu. Problém spočívá ve vlastním určení, jestli je obraz zaostřen. Většina matnic fotoaparátů je stavěna na fakt, že zaostřujeme při maximální světelnosti (obvykle1:2.8) a clona se přivře až před otevřením závěrky. Pokud objektiv zacloníme na světelnost 1:5 a více, což je srovnatelné se světelností mnoha dalekohledů, matnice znatelně ztmavne a navíc nejsme schopni okem zjistit správnost zaostření, které se zdá dobré v poměrně širokém rozmezí. Také všechny obvyklé pomůcky pro zaostření selhávají (autofocus na hvězdy nefunguje, taktéž různé pomocné prvky na matnici za normálních podmínek velmi usnadňující zaostření potmě nejsou vidět). Například u mého dalekohledu se světelností 1:5 je rozmezí, ve kterém se mi hvězda na matnici fotoaparátu zdá dokonale ostrá cca. 1mm. Ve skutečnosti je požadovaná přesnost okolo 0.2mm, viz tabulka. Z toho je vidět, že zaostření na základě odhadu pouhým okem je nevyhovující.

Existuje mnoho metod, které umožňují přesné zaostření, uvedu zde tři nejpoužívanější.

1. Použití tzv. Hartmanovy masky nebo Schneiderova disku
Jedná se o disk, ve kterém jsou vyříznuty 2 nebo 3 otvory o průměru cca. 1/3 až 1/4 průměru objektivu (viz. obrázek). Takovouto masku lze vyrobit snadno z tvrdé plastové podložky, překližky či tvrdého kartonu. Masku umístíme před objektiv a dalekohled zaměříme na nějakou jasnou hvězdu. Není-li obraz zaostřen, zobrazuje se každá hvězda jako dvojice či trojice (podle počtu otvorů) světlých bodů. Ty se při zaostřování přibližují až splynou v jeden. Pokud se tak stane, je obraz správně zaostřen.

Nevýhodou metody je to, že na některých matnicích lze špatně posoudit, jestli již obrazy hvězdy splynuly přesně v jeden. Pokud je matnice příliš hrubá, obrazy hvězd zůstávají stále poněkud rozmazané, a to tím více, čím je hvězda jasnější. Zkuste proto najít nejslabší hvězdu, která je ještě přijatelně viditelná a metodu aplikovat na ní.

Poznámka: Nezapomeňte před fotografováním masku sundat, velmi snadno se na to zapomene.

2. Metoda ostří nože
Je to jedna z nejpřesnějších metod. Nevýhodou je, že ji nelze aplikovat, pokud již máme ve fotoaparátu založen film.

Princip spočívá v tom, že si vezmeme tenký ostrý břit (např. část žiletky) tak velký, aby se nám vešel položit přes obě kolejničky, po kterých je veden film. Upevníme fotoaparát na dalekohled a zhruba zaostříme na hvězdu s jasností cca. 1 - 0 mag. Potom otevřeme závěrku, zajistíme drátěnou spouští a otevřeme zadní kryt fotoaparátu (bez filmu !!!). Přiblížíme oko co nejtěsněji k rovině kde je normálně film. Obraz hvězdy se postupně zvětšuje až vidíme jakoby osvětlenou celou plochu objektivu. Pokud tomu tak je, upevníme zhruba do poloviny okénka břit. Nyní opět přiložíme oko co nejtěsněji za břit. Pokud hvězdu nevidíme (je zastíněná břitem), pohneme dalekohledem tak, aby se objevila. Nyní pomocí jemných pohybů dalekohledem přibližujeme obraz hvězdy k břitu, aby se za něj schovala. Pozorujeme jakým způsobme tmavne hvězdou osvětlená plocha objektivu. Pravděpodobně bude tmavnout od jednoho okraje (ve směru nebo proti směru pohybu). Pokuste se nalézt takovou polohu fotoaparátu (při použití teleobjektivu takovou polohu ostřícího kroužku), ve které celá plocha objektivu ztmavne co nejrychleji a pokud možno najednou, při co nejmenším pohybu dalekohledu. V této poloze je fotoaparát dobře zaostřen.

Jiná varianta: Místo pohybů dalekohledem lze hýbat samotným ostřím. Je to ale pracnější, roztřesete si dalekohled a vzhledem k tomu, že je třeba mít oko blízko, není moc místa pro prsty.

3. Použití parfokálního krátkoohniskového okuláru
Obstarejte si okulár s ohniskovou vzdáleností pouhých 3-5mm a nějakou redukci, která vám umožní našroubovat ho na závit, na který upevňujete při fotografování dalekohledem (teleobjektivem) fotoaparát. Okulár by měl jít v této redukci posouvat, a měl by se dát v určité poloze zajistit např. šroubkem.

Pokud toto máte připraveno, zaostřete ve dne dalekohled (teleobjektiv) s fotoaparátem na co nejvzdálenější objekt (obvykle obzor). V noci lze využít i Měsíc, ve dne Slunce (samozřejmě přes filtr na objektivu - filtr za objektivem nelze použít, neboť má vliv na polohu ohniska) Zde vám přesné zaostření nebude činit potíže, neboť světla je dost a dají se použít optické prvky na matnici, které jsou určené pro přesné zaostření. Pro zaostření lze také použít obě předchozí metody. Takto zaostřený fotoaparát zajistěte, aby se nemohl rozostřit, a odšroubujte ho z teleobjektivu nebo z výtahu na dalekohledu, pomocí kterého zaostřujete. Místo fotoaparátu našroubujte redukci s krátkoohniskovým okulárem. Pohybujte okulárem v redukci, až bude obraz v okuláru ostrý. V této poloze okulár v redukci upevněte, aby se vám nemohl časem pohnout. Tím jste hotovi s přípravou - máte parfokalizovaný okulár, tj. okulár v takové pozici, kterou lze později použít pro rychlé a přesné zaostření.

Nyní, kdykoli budete potřeba zaostřit v podmínkách, kdy není na obloze nic jasného, postupujte obráceně. Místo fotoaparátu našroubujte redukci s upevněným okulárem, obraz zaostřete a výtah dalekohledu nebo teleobjektiv zajistěte proti rozostření. Odšroubujte z něj redukci s okulárem a místo ní našroubujte fotoaparát. Ten by měl být nyní správně zaostřen.

Nevýhodou této metody je to, že máte jeden okulár blokován. Určitě by však šel vymyslet systém, jak okulár vyjmout z redukce a zase ho vrátit do naprosto stejné polohy pro příští použití při ostření.

Podle mých zkušeností je tato metoda velmi přesná a hlavně: velmi rychlá a pohodlná. Zhruba po roce zkušeností a laborování s jinými způsoby ostření jsem ji začal používat, a to vždy před každým snímkem. Podrobnější popis realizace zaostřování touto metodou ve spojení s maskou s otvory lze nalézt zde.

Možné problémy

Přesto, že věnujete zaostření dostatečnou pozornost, nemusí být stále ostrost hvězd v celém obrazovém poli dokonalá. Pomineme-li protažení obrazů hvězd vzniklé nedokonalou pointací či nepřesným ustavením montáže, může to být vinou několika věcí:

Zklenutí obrazového pole:
vzniká u světelnějších reflektorů Newtonova typu bez zplošťovače obrazového pole. Do světelnosti cca. 1:5 lze problém vyřešit kompromisem. Zaostříme (nejlépe s použitím metody ostří nože) tak, aby hvězdy byly dokonale ostré v místě vzdáleném cca. 1/3 šířky kinofilmového políčka (t.j. asi 12mm) od kraje. Chyba uprostřed a na okraji obrazového pole je pak obvykle přijatelná. U větších světelností je již nutný dobře navržený zplošťovač pole a korektor komy (což není právě levná záležitost).

Koma:
Vzniká taktéž u světelnějších nekorigovaných soustav, hlavně parabolických zrcadel bez korekčních členů (Newtonovy, některé Cassegrainovy dalekohledy bez korekční desky). Též některé širokoúhlé fotografické objektivy levnějších kategorii jí trpí při plné světelnosti. U reflektorů pomůže korektor komy, v nouzi i dočasné snížení světelnosti clonou (nutno však prodloužit expozici). U širokoúhlých fotografických objektivů pomůže obvykle zaclonění na 1:2.8 a více.

Špatná kolimace optiky:
Nejsou-li optické osy všech prvků sesouhlaseny, vznikají obvykle na jedné straně obrazového pole výraznější vady zobrazení (neostrost, koma, astigmatismus) než na straně druhé. U zrcadlových dalekohledů je třeba provést kolimaci zrcadel. U refraktorů se přesvědčete, nemáte-li našikmo upevněný objektiv či fotoaparát (např. našroubovaný přes závit).

Prohnutí filmu ve fotoaparátu:
Při vysoké vzdušné vlhkosti a dlouhé expozici může někdy docházet k tomu, že se film uprostřed políčka vyboulí směrem dovnitř fotoaparátu, čímž je narušena ostrost hvězd na této vyboulené části. Poznáte to tak, že hvězdy uprostřed jsou rozostřené a v okrajích ostré. Někdy je na vině i samotný fotoaparát, který má nepříliš dobře řešený přítlak filmu. Lze se o tom přesvědčit. Založte do fotoaparátu kousek starého filmu, zavřete ho, odšroubujte objektiv a otevřete závěrku. Vidíte povrch filmu. Vezměte si tenký ostrý předmět (např. párátko) a zatlačte jím do povrchu filmu. Ten se nesmí významně prohýbat (viz. tabulka hloubek ostrostí). Pokud se prohýbá, není dobře přitisknut k zadní stěně fotoaparátu a to může být problém. Řešení je problematické. Pokud je na vině konstrukce fotoaparátu, je třeba vyzkoušet jiný. Pokud problém vzniká v důsledku vlhkosti, je třeba volit vhodnou noc s nízkou rel. vlhkostí, popřípadě zkusit jiný film, který efektem tolik netrpí. Problém lze také řešit vháněním vysušeného vzduchu (přes nádobku s absorbérem vlhkosti) nebo nějakého plynu (např. dusík) tenkou hadičkou do těla fotoaparátu, aby tam nevnikal vlhký vzduch. Toto řešení už je však dosti nepraktické pro běžného amatéra a používá se hlavně pokud fotografujete na hypersenzibilizovaný materiál, který tímto chráníte před navlhnutím a ztrátou získané citlivosti.

Velká změna teploty:
Při použití dalekohledů typu Cassegrain a podobných může dojít vlivem změny teploty k deformaci tubusu a tím i ke změně vzdálenosti mezi zrcadly. Tato změna se podle konstrukce dalekohledu znásobí díky zvětšení sekundárního zrcátka zhruba 3-5x, což již může mít viditelný vliv na zaostření. U těchto soustav (a nejen jich ale všeobecně) zaostřujte vždy až po jejich tepelném vyrovnání. V průběhu noci se také vyplatí zaostření mezi jednotlivými záběry nějak zkontrolovat popř. opravit.


Ustavení montáže

Pokud fotografujeme pomocí objektivů s delšími ohniskovými vzdálenostmi, nebo v primárním ohnisku dalekohledu, je potřeba věnovat velkou pozornost ustavení polární osy dalekohledu, aby byla naprosto rovnoběžná se zemskou osou rotace. Při nedodržení této podmínky se i při správné pointaci zobrazí bodová pouze hvězda, na kterou bylo pointováno, a ostatní hvězdy na snímku se zobrazí jako krátké čárky či obloučky se středem v místě pointační hvězdy. Tento problém narůstá s rostoucí délkou expozice. Problém lze velmi jednoduše vyřešit tak, že si opatříme montáž, která má polární hledáček. Ten velmi doporučuji, pokud hodláte často fotografovat, protože vám ušetří ohromné množství času stráveného s ustavováním montáže.

Polární hledáček:
Jedná se o malý dalekohled zabudovaný v polární ose montáže, vybavený záměrným křížem a pozicí jedné hvězdy (Polárky) či několika dalších hvězd vyznačenou v zorném poli. Při ustavování montáže postupujeme velmi jednoduše. Postavíme montáž na pevné místo a pomocí pohybu v azimutu a elevaci (obvykle má na to takováto montáž ovládací prvky) namíříme na Polárku. Poté natáčením polárního hledáčku kolem své osy a jemnými pohyby montáží docílíme souhlasu vyznačených poloh hvězd se skutečnými hvězdami v zorném poli hledáčku. Nakonec montáž zajistíme, aby se již nemohla pohnout.

Takovýto způsob ustavená montáž je vyhovující pro fotografování teleobjektivem do ohniskové vzdálenosti okolo 500 mm a délky expozice do zhruba 45 minut a v deklinaci do maximálně +50o.

Pro teleobjektivy s ohniskovou vzdáleností do 250mm postačí obvykle pouze nastavení polárky do středu polárního hledáčku.

Naopak, pro teleobjektivy s delší ohniskovou vzdáleností než 500mm, pro fotografii v primárním ohnisku dalekohledu, pro dlouhé expozice a pro fotografovaní blízko nebeského pólu je třeba ještě zpřesnit ustavení polární osy montáže pomocí tzv. driftové metody.

Driftová metoda ustavení polární osy:
Je velmi přesnou metodou pro ustavení polární osy montáže. Zabere sice chvilku času, ale lze ji natrénovat tak, že to stihnete ještě za soumraku, než nastane astronomická noc a lze začít fotografovat. K realizaci budete potřebovat pointační okulár, který s vašim dalekohledem zajistí alespoň 100 násobné zvětšení. Pokud takový nemáte, lze použít ten co máte a předřadit před něj Barlow člen, který zvětšení znásobí (sice trochu na úkor kvality obrazu, ale to zde příliš nevadí)

Dále je třeba si ujasnit světové strany okuláru. Pohybujeme-li dalekohledem v rektascenzi, pohybuje se hvězda ve směru východ-západ. Konkrétní směr záleží na typu dalekohledu. Lze to zjistit tak, že vypneme pohon polární osy a hvězda se pohybuje k západu. Zapamatujme si tedy směry východ a západ.

Obdobně, při pohybu v deklinaci se hvězda v okuláru pohybuje ve směru sever, jih. Konkrétní směr zjistíme tak, že posuneme dalekohled ve směru rostoucí deklinace tj. k pólu . Hvězda se pak pohybuje v okuláru k jihu. Zapamatujme si tedy i směry sever a jih.

Orientaci v zorném poli okuláru je třeba dobře natrénovat, abychom si směry nepletli. Pak můžeme přistoupit k provádění driftové metody.

Dále je třeba zjistit, jak se u montáže dá hýbat celou paralaktickou hlavou v azimutu a elevaci (na obrázku symboly AZ a EL). Montáž k tomu obvykle má nějaké šrouby či knoflíky. Pokud tomu tak není, pak lze driftovou metodu aplikovat jen velmi obtížně pomocí natáčení a nadzvedávání stativu, ale to nebude příliš dobře fungovat. Je však třeba říci, že všechny montáže použitelné pro fotografování tyto prvky mají. Pokud tedy vlastníte montáž bez nich, pravděpodobně spadá do kategorie, se kterou stejně nelze uspokojivě fotografovat, takže vás tento problém nemusí příliš trápit.

Nyní následuje popis ustavení polární osy pomocí driftové metody:

  1. Postavte montáž na stativu do co možná nejvíce vodorovné polohy. Zaměřte polární osu co nejpřesněji pomocí polárního hledáčku (máte-li ho), nebo pomocí kompasu a nastavení zeměpisné šířky pozorovacího stanoviště na kloubu elevace (což je ale dosti nepřesné). Čím blíže správné poloze budete, tím kratší dobu vám potrvá přesné ustavení.

  2. Nyní si vyberte hvězdu procházející zhruba meridiánem, v deklinaci okolo 0 až +20°. Zaměřte ji v dalekohledu a umístěte do průsečíku rysek v pointačním okuláru. Okulár natočte tak, aby se hvězda při pohybech dalekohledu v rektascenzi a v deklinaci pohybovala rovnoběžně s ryskami pointačního okuláru. Ujasněte si kde je sever, jih, východ a západ v okuláru.

  3. Při zapnutém pohonu polární osy přesně vycentrujte hvězdu a pozorujte, kam se pohybuje. Pohybuje-li se k jihu, je polární osa příliš východně. Otočte proto hlavou montáže v azimutu více k západu (proti směru hodinových ručiček). V případě, že se hvězda posunuje k severu, postupujte opačně - otočte hlavu montáže v azimutu k východu (po směru hodinových ručiček). Nalezněte znovu hvězdu, vycentrujte ji a opět ji sledujte. Měla by se pohybovat již pomaleji. Pokud se hvězda začne pohybovat druhým směrem, správnou polohu osy montáže jste přejeli a je třeba se v azimutu vrátit o něco zpět. Bod 3 opakujte tak dlouho až hvězda zůstane na svém místě ve směru sever-jih alespoň několik minut. Pohyby ve směru východ-západ (tj v rektascenzi) můžete ignorovat, jsou způsobeny periodickou chybou montáže a odstraní se při vlastním fotografování pomocí pointování.

  4. Nalezněte vhodnou hvězdu v deklinaci 0 až +20° ve výšce okolo 10-20° nad východním obzorem. vycentrujte ji a sledujte opět, kam se pohybuje. Pohybuje-li se hvězda směrem k jihu, je polární osa příliš nízko, takže zvětšete její elevaci (zdvihněte ji, aby mířila výše nad obzor). Pohybuje-li se hvězda severně, míří osa příliš vysoko, takže elevaci naopak zmenšete. Celý proces několikrát opakujte podobně jako v předchozím bodě, až bude hvězda ve směru sever-jih bez pohybu. Lze použít i hvězdu nad západním obzorem, ale změny elevace potom musejí být obrácené (hvězda se posunuje k jihu - zmenšit elevaci, k severu - zvětšit elevaci polární osy).

  5. Pokud jste udělali hodně korekcí (byli jste od správné polohy osy hodně daleko) a stativ nestojí absolutně rovně (což je téměř vždy), doporučuji ještě znovu provést body 2-4, protože každá změna v azimutu ovlivní nepatrně i elevaci a obráceně, nestojí-li stativ naprosto vodorovně.

  6. Pro dobrou fotografii v primárním ohnisku při ohniskové vzdálenosti 1 metr a předpokládané době expozice okolo půl hodiny je třeba, aby při zhruba 100 násobném zvětšení vydržela hvězda bez znatelného posunu v deklinaci (tj směru sever-jih) alespoň 5 minut. Při nedodržení této přesnosti se na snímku objeví rotace obrazového pole, která způsobí, že všechny hvězdy kromě té, na kterou bylo pointováno se zobrazí jako krátké čárky či části oblouků.


Pointace

Pointací rozumíme činnost, při které vyrovnáváme nepřesnosti v chodu montáže tak, aby obrazy hvězd byly bodové. Přesnost, s jakou musí být pointace prováděna záleží na ohniskové vzdálenosti dalekohledu či objektivu. Již jsem se zmínil o tom, že k pointaci lze použít buď pointační dalekohled, nebo mimoosový hledáček (off-axis guider). Způsob použití obou metod je téměř shodný. Cílem je udržet hvězdu v průsečíku rysek pointačního okuláru co nejpřesněji. Metoda s použitím mimoosového hledáčku je poněkud náročnější díky tomu, že nalezení vhodné hvězdy může být problém a taktéž jasnost hvězdy je nižší než při použití pointačního dalekohledu. Je to tím, že do mimoosového hledáčku se obvykle odráží pouze část z celého svazku paprsků. Další nevýhodou je možnost vzniku krkolomných poloh pozorovatele při pointaci. Bohužel, u zrcadlových dalekohledů je tato metoda jediná možná, protože pointační dalekohled nelze použít.

Při praktické realizaci pointace je potřeba vyrovnávat dva druhy odchylek. První z nich jsou odchylky v rektascenzi (ve směru východ-západ v okuláru). Tyto odchylky jsou způsobeny nepřesnostmi v chodu hodinové osy montáže, tzv. periodickou chybou. Ta je dána nepřesnostmi při výrobě převodů. U špičkových montáží bývá okolo desítek úhlových vteřin, u průměrných montáží dosahuje i několika úhlových minut.

Druhým typem odchylek jsou odchylky v deklinaci, které se projevují tím, že se hvězda pohybuje v okuláru ve směru sever-jih. To může být způsobeno buď nepřesným ustavením polární osy, nebo různými vůlemi a pohyby optických částí dalekohledu či mechanických prvků montáže. Pokud při pointaci opravujeme v pravidelných intervalech deklinaci stále jedním směrem, jde téměř jistě o nedokonale ustavenou polární osu. Tato chyba způsobí při delší expozici rotaci zorného pole, takže obrazy všech ostatních hvězd, kromě pointační, budou protažené do čárek či obloučků. V takovém případě je třeba montáž ustavit přesně nejlépe pomocí driftové metody. Pokud je montáž ustavena naprosto přesně, nejsou obvykle potřeba v deklinaci žádné korekce, nebo jenom nepatrné a obvykle v se vyskytují v obou směrech se stejnou četností. Upozorňuji však, že takto přesné ustavení montáže je spíše vyjímkou a sám ho pamatuji pouze několikrát. Obvykle i po použití driftové metody zůstane nepatrná chyba, takže opravy v jednom směru převažují, ale musí být minimální a obvykle nutné vždy až po několika minutách. Postupem času sami poznáte, jak má vypadat dobře ustavená montáž.

Nyní několik poznámek k technické realizaci pointace. Ta záleží na tom, jak vybavenou montáž máte.

Montáže s elektrickým pohonem pouze na polární ose
Pokud máme mít možnost korekcí, je třeba, aby u pohonu šla měnit rychlost. Obvykle bývá možnost vypnutí a dvojnásobné rychlosti, což zcela postačí. Při korekcích postupujeme tak, že pohon zapneme a sledujeme v okuláru hvězdu. Předeběhne-li se nám hvězda v okuláru, pohon na chvilinku vypneme a zase spustíme. Naopak opozdí-li se nám hvězda, nachvilku přepneme na vyšší rychlost. Všechny korekce děláme s okem u okuláru a snažíme se udržet hvězdu co nejpřesněji v průsečíku rysek. Tato činnost je tím častější a náročnější, čím méně kvalitní montáž máte.

Daleko méně časté jsou při dobrém ustavení polární osy korekce v deklinaci. Ty lze dělat tak, že na šnek deklinačního převodu připojíme bowden (mnoho montáží ho má v příslušenství). Pomocí něho potom děláme korekce v deklinaci. Použití bowdenu zabrání v roztřesení montáže dotykem ruky.

Montáže s elektrickými pohony na obou osách
Práce s tímto typem montáží je mnohem jednodušší. Obvykle jsou vybaveny krabičkou s tlačítky připojenou kabelem k elektronice, která řídí jemné pohyby v obou osách. Celá činnost spočívá v tom, že se díváme do okuláru a případné odchylky vyrovnáváme mačkáním tlačítek odpovídajících příslušným směrům. V tomto případě je dobré si vzít krabičku s tlačítky do ruky v takové poloze, aby polohy tlačítek odpovídaly směrům v pointačním okuláru.

Ještě pohodlnějším řešením je použití pákového ovladače místo tlačítek. Pákovým ovladačem lze pohyby řídit výborně i v zimě v rukavicích, kdy mačkání mnohdy malých tlačítek promrzlými prsty může činit problém a způsobit nechtěnou chybu v pointaci.

Přesnost pointování
Závisí na ohniskové vzdálenosti objektivu či dalekohledu. Pro fotografii v primárním ohnisku s použitím mimoosového hledáčku platí zhruba toto: Použijeme-li k pointování standardní pointační okulár s ohniskovou vzdáleností 12mm a dvojitým křížem (např. typ od MEADE), je potřeba udržovat hvězdu v průsečíku kříže s přesností ne horší než 1/4 vzdálenosti mezi dvojicemi rysek. Lze použít postup, kdy hvězdu umístíme do jednoho rohu čtverečku vzniklého křížením obou dvojic rysek a udržujeme ji v něm, aby se akorát dotýkala obou rysek. Pokud se hvězda schová za rysku, uděláme korekci tak, aby se opět objevila, pokud se naopak vzdálí viditelně od rysky, je třeba udělat korekci, aby se opět rysky dotkla.

Lze použít i jiných způsobů, u jasnější pointační hvězdy můžeme např. využít toho, že obvykle prosvítá na obě strany rysky, a udržovat ji tak, aby byl její obraz ryskami rozdělen na čtyři části. Každý si obvykle najde svůj oblíbený způsob, který mu vyhovuje a časem ho natrénuje do dokonalosti. Především je třeba veškeré odchylky korigovat jakmile jsou viditelné. Pokud to tak neuděláte ihned, může být pozdě. Například při ohniskové vzdálenosti 1m a světelnosti 1:5 způsobí chyba v pointaci větší než několik desítek obloukových vteřin po dobu od několika sekund nehezké "ocásky" u jasnějších hvězd.

Tato kritéria mohou být při fotografování teleobjektivem či dalekohledem s kratší ohniskovou vzdáleností než ta, která je použita k pointování, zmírněna. A to zhruba tolikrát, kolikrát je ohnisková vzdálenost fotografického objektivu či dalekohledu kratší než ohnisková vzdálenost dalekohledu použitého k pointování.

Je-li naopak požadována větší přesnost pointace (např. když místo filmu používáme CCD kameru), je nutno zvětšit ohniskovou vzdálenost pointačního dalekohledu, použít okulár s kratší ohniskovou vzdáleností nebo alespoň Barlow člen před okulárem.


Doba expozice

Vlastní expozice objektu na vhodný film po dostatečně dlouhou dobu, dobře vedenou montáží , je prvním z předpokladů získání dobrého snímku. Jeho kvalita ovšem také závisí na pozorovacích podmínkách, což je u nás obvykle kamenem úrazu. Mnoho astronomů-amatérů bydlí poblíž velkých měst ne-li přímo v nich a takováto poloha je bohužel naprosto nevhodná k fotografování slabých objektů. Světelné znečištění oblohy totiž způsobí, že doba expozice je omezena pouze do okamžiku, kdy ztmavnutí emulze způsobené světelným znečištěním začne překrývat nejméně jasné partie fotografovaného objektu. Jakékoli další prodlužování expozice nad tento limit již nemá žádný význam a situaci naopak zhoršuje.

Přesto jsou možnosti jak z tohoto problému ven. První z možností je zajet dostatečně daleko od měst, což však může být v hustěji osídlených koutech naší republiky dost problém. Druhou možností je použití filtrů blokujících vlnové délky na kterých je světelné znečištění nejvíce patrné a naopak propouštějících vlnové délky odpovídající emisním čarám kyslíku a vodíku, na kterých vyzařuje většina emisních mlhovin. Tyto filtry jsou bohužel dosti drahé. Při průměru filtru dva palce se ceny pohybují okolo 5 000 - 8 000 Kč. (Lumicon Deep-sky Filter). Existují i filtry s průměrem 1.25 palce které stojí zhruba polovinu, ale ty jsou určeny spíše pro vizuální pozorování (šroubují se na 1.25" okulár) Při použití těchto filtrů k fotografování na 35mm film dojde díky jejich malému průměru k velké vinětaci obrazového pole.

Poslední možností jak řešit problém světelného znečištění je to, že se budeme snažit omezit jeho vliv na nejmenší možnou míru. Stačí k tomu dodržování následujících pravidel:

  • Vyberte si noc s co nejčistší oblohou (nejlépe den až dva po přechodu studené fronty)

  • Zajeďte co nejdále od zdrojů světelného znečištění, polohu stanoviště volte s ohledem na část oblohy, kde chcete fotografovat. V tom směru by nemělo ležet žádné větší blízké město.

  • Volte takovou dobu, kdy je fotografovaný objekt co nejvýše nad obzorem.

  • Exponujte co nejdéle je to možné (viz. hledisko na začátku kapitoly), mírné nasvícení oblohy na snímku lze později odstranit, bude tomu věnována jedna kapitola.

  • Máte-li dost času, proveďte dvě až tři takovéto expozice, snímky se dají zkombinovat, což přináší mnoho výhod. Také této problematice bude věnována jedna kapitola.

Vliv polohy objektu na obloze vůči zdroji světelného znečištění demonstruje tato ukázka.

Zde si můžete prohlédnout panoramatický noční snímek světelného znečištění na mém oblíbemém stanovišti u obce Bělečko.

Je těžké dát k dispozici nějakou přesnou tabulku expozic, protože doba závisí na použitém vybavení, filmu a hlavně na pozorovacích podmínkách. Uvedu zde proto tabulku, kterou lze použít jako přibližný základ pro první pokusy. Podle jejich výsledků si již sami přizpůsobíte expoziční doby vašemu vybavení a pozorovacím podmínkám. Tabulka udává délku expozice, při níž se již začne na snímku projevovat světelné znečištění, ovšem v takové míře, která je ještě eliminovatelná následným zpracováním obrazu.

Tabulka je vytvořena na základě zkušeností s filmy Kodak Royal Gold 400 a Kodak Supra 400 ve vzdálenosti okolo 10 až 20km od Hradce Králové. Dá se říci, že by měla vyhovět pro každé stanoviště s průměrně tmavou oblohou (alespoň tak tmavou, že je vidět mléčná dráha od výšky cca. 30° nad obzorem, samozřejmě pokud je tou dobou viditelná). V tabulce se řiďte sloupečkem vybraným podle světelnosti vašeho přístroje či objektivu.

Světelnost

1:2.8

1:4

1:5.6

1:8

Doba expozice

5-10min

10-20min

20-45min

45-70min

První údaj z rozmezí platí pro objekt zhruba 60 a více stupňů nad obzorem. Při výšce okolo 30° již projde atmosférou zhruba polovina záření ve srovnání s objektem, který je v zenitu. Zde proto použijte raději delší čas (ovšem za podmínky že není obloha v tom místě přesvětlena). Dále je třeba brát v úvahu i atmosférické podmínky. Při průzračné obloze lze použít delší čas, protože světelné znečištění je menší a neprojeví se tolik na snímku.

Dalším faktorem ovlivňujícím délku expozice jste vy. Ono totiž vydržet více než půl hodiny pointovat na hvězdu v okuláru v nějaké nešikovné poloze není zrovna snadná věc. Obzvláště "vděčné" je pro tuto činnost zimní období, kdy se vám okulár neustále zamlžuje, takže raději moc nedýcháte, abyste hvězdu vůbec viděli. V tomto případě je třeba zvážit, zda např. místo jedné hodinové expozice neudělat dvě půlhodinové a výsledky potom zkombinovat dohromady. Já osobně toto doporučuji, neboť to má mnoho výhod, o kterých bude pojednávat jedna z kapitol.


Fotografie projekcí

Veškeré předchozí odstavce byly věnovány fotografování tzv. deep-sky objektů, tedy objektů obvykle velmi slabých, vyžadujících dlouhé expozice. Pro fotografování planet, Měsíce, Slunce a podobně je však třeba používat naprosto odlišného postupu. Zde je zásadní problém v úhlových rozměrech objektů. Pomineme-li Měsíc a Slunce, tak všechny ostatní objekty jsou takových úhlových rozměrů, že jejich obraz v primárním ohnisku je velmi malý a po vyfotografování by vypadaly podobně jako vypadá vyfotografovaná jasná hvězda - tzn. malinký kotouček bez detailů.

Planety proto fotografujeme pomocí projekce za okulárem. V tomto případě je celkové zvětšení závislé na třech faktorech: Ohniskové vzdálenosti dalekohledu (resp. jeho objektivu), ohniskové vzdálenosti okuláru a vzdálenosti mezi okulárem a rovinou filmu. Postup je takový, že vhodným způsobem upevníme fotoaparát určité vzdálenosti za okulárem. Pro tyto účely existuje speciální adaptér, do kterého se okulár upne a celá sestava se našroubuje na fotoaparát a zasune do okulárového výtahu. Problémem bude zaostření. Je vhodné ho udělat na jasnějších objektech a pomoci si přitom stejnou technikou jako v případě fotografování v primárním ohnisku. Problémem je, že světelnost takovéto soustavy je velmi malá, takže celá věc je pracnější. Taktéž hloubka ostrosti je velice malá a i nepatrný posun okuláru má za následek značné rozostření záběru.

Dalším problémem, který je zde ještě více kritický než při ostatních způsobech fotografie je montáž. Její tuhost musí být taková, aby cvaknutí závěrky a sklopení zrcadla ve fotoaparátu nezpůsobilo její rozechvění a tím rozmazání obrazu. Při expozičních časech v řádu jednotek sekund si lze pomoci následujícím trikem: Zacloníme nějakou deskou dalekohled (nedotýkáme se ho ale, pouze držíme desku kousek před objektivem). Otevřeme závěrku fotoaparátu a počkáme, až se montáž uklidní. Na potřebnou dobu odkryjeme dalekohled a poté ho zase přikryjeme. Nyní zavřeme závěrku. Tento postup bohužel selhává u expozic v řádu zlomků sekund. Zde je velkým plusem, pokud má fotoaparát možnost uzamčení zrcadla ve sklopené poloze. Právě zrcadlo je totiž hlavním zdrojem vibrací. Samotná závěrka je totiž podstatně lehčí a nezpůsobí takové rázy.

Další problémy může činit periodická chyba montáže. Pokud máme montáž dobře ustavenou driftovou metodou, chyba v deklinaci se za pár sekund expozice neprojeví. Projeví se ale posuv ve směru rektascenze, způsobený právě periodickou chybou. Zde je potíž jak chybu eliminovat. Expozice je tak krátká a zvětšení tak veliké, že o nějaké pointaci nemůže být obvykle řeč. Jsou tedy dvě možnosti: Najít si na převodech montáže takové místo, kde je chyba minimální (obvykle se najde), nebo u dražších montáží používat zařízení pro korekci periodické chyby. Toto zařízení je třeba naučit na chybu konkrétní montáže, což sice chvilku zabere, ale jednoznačně se to vyplatí.

I pokud se však vypořádáme se všemi výše uvedenými problémy, nemusí být vyhráno. Obraz ještě může značně pokazit také neklid vzduchu (tzv. seeing). Problém je tím výraznější, čím větší průměr objektivu použijeme. Objektiv většího průměru má sice teoreticky větší rozlišovací schopnost, ale také v tomto případě světlo prochází větším sloupcem vzduchu, takže pravděpodobnost výskytu různých nehomogenit a tím i zhoršení obrazu se zvětšuje. Z různých zdrojů vyplývá fakt, že takovým optimem pro rozlišení jemných detailů na Měsíci, Slunci a planetách je objektiv o průměru 20-30cm. Při zvyšování průměru se za běžných podmínek obraz již viditelně zhoršuje. Velké profesionální přístroje se tomuto jevu brání umístěním ve větších nadmořských výškách a v poslední době také použitím tzv. adaptivní optiky. To je zařízení, které na základě kamerou snímaného obrazu referenční hvězdy v reálném čase koriguje geometrii optické soustavy tak, aby kvalita obrazu byla co nejvyšší. Zařízení je však velmi drahé a amatérům prakticky nedostupné. Proto zbývají jen dvě možnosti jak se s jevem vypořádat. První z nich je volba noci s dobrými pozorovacími podmínkami a druhou možností pořízení série snímků a jejich následný výběr, popřípadě kompozice jednoho snímku z více záběrů. Mnozí z vás si jistě při svých pozorováních všimli, že kvalita obrazu se dokáže velmi rychle, často během několika sekund, změnit. Velmi dobře to lze ilustrovat následující sérií záběrů detailu skupiny slunečních skvrn, které byly pořízeny v odstupu zhruba půl sekundy. Lze zde vidět, jak se kvalita obrazu během necelých 4 sekund rapidně zhoršila (porovnejte si prvních pět snímků a poslední dva)

Snímky byly pořízeny přes reflektor s průměrem zrcadla 210mm, přicloněný filtrem z fólie Baader Astro solar na průměr 150mm, při ohniskové vzdálenosti 1m, projekcí přes okulár Plossl 15mm. Fotografováno bylo digitální zrcadlovkou Olympus Camedia C2500L v afokální konfiguraci, v režimu sekvence snímků. Z výše uvedeného plyne, že je třeba vyčkat při fotografování na vhodné podmínky a potom udělat sérii více snímků, třeba i několikrát. Šance na získání dobrého snímku se tím zvýší.

Při použití klasického filmu je třeba při tomto postupu fotografování mít film s co nejjemnějším zrnem. Vyhovující jsou citlivosti menší než 100 ASA. Délky expozice je třeba vyzkoušet, neboť záleží na velkém množství faktorů. Jsou však obvykle v rozmezí zlomků sekund u Měsíce a Slunce (přes filtr) až po několik sekund u planet. I při maximální snaze však zůstává úspěšnost fotografování poměrně malá a obvykle je jenom několik snímků z celé role použitelných.

Situaci v této oblasti v poslední době změnily digitální fotoaparáty a CCD kamery. Ty mají poměrně vysokou citlivost, takže stačí krátké expozice při kterých se neprojeví chyby v pohybu montáže. Tyto kamery ani fotoaparáty obvykle nemají ani mechanickou závěrku, nebo ji mají tak lehkou, že nepůsobí žádné problémy. Výhodou je i možnost okamžitého posouzení snímku.

CCD kamery lze použít obdobně jako fotoaparát, tj buď v primárním ohnisku, nebo s použitím projekce. U digitálních fotoaparátů je problémem to, že obvykle nelze vymontovat objektiv a je nutno fotografovat přes něj. Pro tento případ se hodí tzv. afokální konfigurace. Při ní je dalekohled zaostřen na nekonečno, takže svazek paprsků vystupující z okuláru je rovnoběžný. Za okulár připevníme fotoaparát s objektivem, rovněž zaostřeným na nekonečno, nebo necháme zaostřit automaticky, pokud je dost světla (Slunce, Měsíc, jasné planety).

Při tomto způsobu téměř nikdy nezískáme vykreslené celé zorné pole, ale pouze kruhovou oblast o různém průměru. Ten je dán velikostí výstupní pupily dalekohledu a průměrem objektivu fotoaparátu. Čím je výstupní pupila menší a průměr objektivu fotoaparátu větší, tím je zorné pole menší.

Další a podle mých posledních poznatků asi nejlepší metodou je fotografování planet videokamerou nebo WEB kamerou. Výhodou je možnost pořízení velkého množství snímků (desítky/sec.) v reálnem čase, s možností výběru nejlepších snímků neovlivněných seeingem. Z nich pak lze udělat kompozici se všemi výhodami zlepšení poměru signál/šum a tím možnost použít kvalitní zostřovací algoritmy, které na obrazy s větším podílem šumu použít nelze. Některé tímto způsobem pořízené snímky lze nalézt na stránce planet v galerii.


Ukázky chyb

Pro usnadnění identifikace základních chyb, které lze udělat při fotografii nebeských objektů jsem připravil následující tabulku. Jde o výřezy z naskenovaných negativů , nijak neupravované a neretušované. Na obrázcích je vidět především světelné znečištění sodíkovými výbojkami, které se projevuje jako hnědooranžové pozadí. Fotografie byly pořízeny cca. 10 km od Hradce Králové za jinak velmi dobrých podmínek po přechodu studené fronty. Na snímky 1,2 a 4 byl použit zrcadlový dalekohled Newtonova typu se zrcadlem o průměru 210mm a ohniskovou vzdáleností 1m (světelnost 1:5), snímek č. 3 byl proveden teleobjektivem Rubinar s ohniskovou vzdáleností 500 mm a světelností 1:5.6. Délky expozic byly v rozmezí 20 až 40 minut. Kromě prvého obrázku, který představuje ideální situaci jsou na všech ostatních výřezech vidět typické chyby, kterých se lze dopustit.

Takto by měl vypadat snímek. Hvězdy se jeví jako kotoučky s velikostí závislou na jejich jasu, kolem jasných hvězd mohou při použití zrcadlových dalekohledů s držákem pomocného zrcadla vznikat difrakční obrazce. Počet paprsků difrakčního obrazce je dán počtem a uspořádáním držáků sekundárního zrcátka.
Výřez z okraje snímku trpícího komou a rozostřením v důsledku špatně kolimované optiky. Difrakční obrazec kolem jasné hvězdy je deformovaný, obrazy slabých hvězd připomínají malé obloučky s jasnějším středem. Je nutná kolimace optiky. Pokud problém přetrvává ve stejné míře u všech okrajů snímku, jde o příliš světelnou či nekvalitní optiku. Zkuste poněkud zaclonit objektiv a prodloužit expozici.
Chybně pointovaný snímek. Hvězdy se projevují jako čárky s konstantní jasností v celé délce. Na vině může být vzájemný pohyb pointačního a fotografického dalekohledu v průběhu pointace, je-li směr čárek ve všech místech filmu shodný. Pokud je směr v každém místě jiný, jakoby kolem pomyslného středu, je na vině chybné ustavení polární osy dalekohledu (není rovnoběžná s osou zemské rotace).
Jinak dobře provedený snímek, ovšem s malou a rychle vyrovnanou chybou v pointaci. Po dobu asi 7 sekund mi vyjela hvězda z průsečíku pointačního okuláru o cca. 50 obloukových vteřin. U slabých hvězd a deep-sky objektů je takováto chyba bez následků. U jasných hvězd se ovšem objeví nehezké "ocásky".

Zpočátku, než se vše naučíte, může být na snímku kombinováno více chyb, takže může být těžké určit jejich původ. Je proto nejprve třeba eliminovat ty, které můžeme ovlivnit (tj. zkolimovat optiku a dobře ustavit montáž driftovou metodou). Poté se nám případně projeví chyby další (optické vady, chyby v pointovaní, vzájemný pohyb fotografického a pointačního dalekohledu, pohyb zrcadel atd...)


Fotografování v mrazu

Tuto kapitolku jsem přidal na stránky z důvodu, že mi při mém prvním fotografování dalekohledem ve větších mrazech přichystalo moje vybavení nejedno překvapení. Pominu-li fakt, že je třeba se důkladně obléci, (rady, jak na to, jsou například zde) vzít si dostatečnou zásobu teplého čaje a raději i něčeho sladkého k snědku, je třeba připravit i vybavení. Z hlediska odolnosti proti mrazu existuje několik typických součástí, které můžou snadno selhat a tím zhatit často pracnou přípravu a cestu na pozorovací stanoviště.

  • Akumulátor pro napájení pohonu montáže: Pokud nepoužíváte přímo akumulátor automobilu, je třeba mu věnovat velkou péči. Předně je třeba ho dobře nabít. Pochopitelně záleží na jeho celkové kapacitě a stavu, ale při nízkých teplotách kapacita klesne většinou na zlomek původní hodnoty. Já používám k napájení olověný akumulátor 12V/1.3 Ah, který s mojí montáží v létě běžně zabezpečuje pohon na 7-8 hodin provozu. Při teplotě -13°C tento akumulátor (ač byl ten den plně nabit) nevydržel ani 1.5 hodiny provozu. NiCd Akumulátory jsou na to podle nedávno provedeného měření srovnatelně špatně. Modernější typy (NiMH a Lion) jsem zatím nezkoumal.

  • Kabely k pohonům a k ručnímu ovladači jemných korekcí: Ve velkém mrazu dokáže jinak pružná izolace hodně ztuhnout až zkřehnout. Při manipulaci s kabelem se potom snadno stane, že se přeláme vnitřní vodič, nebo ještě častěji letovaný spoj na některém z konektorů. Je to evidentně díky tomu, že při ohýbání kabelu se díky nepoddajnosti izolace přenáší pohyb a síly až dovnitř do konektoru a spoj se uláme. Pokud se toto stane, vyplatí se kabel od ovladače (který je nejvíce namáhaný) nahradit nějakým velmi pružným a ohebným kabelem, a veškeré průchody z konektorů a krabiček opatřit delšími gumovými průchodkami a zajistit proti volnému pohybu. Tím se zabrání přenosu pohybu kabelu až do konektoru a letované spoje vydrží. Také jsem zkusil vyplnit zbývající dutinu konektoru silikonovým tmelem. Uvidíme příště.

  • Převody montáže: Ve velkém mrazu se většinou stane, že jdou podstatně více ztuha než v létě, někdy natolik, že pohon začne vynechávat či "zamrzne" úplně. Před zimou se vyplatí namazání šnekového soukolí RA a popřípadě i dalších soukolí (jsou-li přístupná) řidším olejem a před vyjetím na fotografování je vhodné nechat montáž ještě doma řádně "vymrznout" a přezkoušet celkovou tuhost převodů a zkontrolovat přesnost chodu.

  • Baterie fotoaparátu: Pokud máte tu smůlu, že při fotografování používáte fotoaparát, který vyžaduje k funkci závěrky baterie, vezměte si náhradní (a ne jedny). I přesto to je v zimě takřka neřešitelný problém a spotřeba baterií vysoká. Při jejich ceně se spíše vyplatí koupit pro účely astrofotografie v bazaru starší tělo fotoaparátu s mechanickou závěrkou.

  • Baterie pointačního okuláru: Obvykle to jsou knoflíkové lithiové nebo alkalické typy. Ty mrazem moc netrpí a navíc jas klesá velmi pozvolna, takže lze s dostatečným předstihem zjistit, že docházejí. Obvykle tu noc vydrží až do konce. Přesto ale je dobré je před vyjetím nechat také vymrznout a vyzkoušet studené. To, že osvětlení okuláru funguje doma při pokojové teplotě neznamená, že bude fungovat v mrazu venku. V každém případě mějte jedny náhradní. Totéž platí pro baterie v červené svítilně.

  • Omrzání všeho možného: Asi nejlépe jsou na tom z tohoto hlediska majitelé Newtonů či klasických Cassegrainů (bez korekční desky). Díky tomu, že je zrcadlo až na dně tubusu, se tam obvykle námraza nevytváří, a když už, tak jen ojedinělé vločky, které nevadí. U refraktorů, SCT, a jiných podobných řešení, která mají na začátku tubusu objektiv či korekční desky, je třeba rosnice. Čím delší, tím lépe. Vzhledem k tomu, že u mého Newtona se námraza vyskytovala ještě v polovině tubusu (asi 0.5m od okraje), předpokládám, že rosnice by měla mít alespoň 2-3x větší délku, než je průměr objektivu. Se sekundárním zrcátkem nebývají vážnější problémy, neboť je nasměrováno dovnitř tubusu a obvykle zůstane čisté, nebo je na něm jen pár vloček. Další ohroženou částí jsou okuláry. Já ty okuláry, které zrovna nepoužívám, a taktéž ostatní vybavení, nechávám v kufříku v kufru automobilu nebo na sedadle. Střecha vozu tvoří dostatečnou ochranu proti namrzání, i když je kufřík stále otevřený. Často používané okuláry přechovávám při pozorování v pouzdrech, která mám v náprsní kapse. Udržují se tak zahřáté a pak tak nenamrzají a nerosí se. Velkým problémem při dlouhém pozorování nebo manuální pointaci je omrzání všeho, co leží blízko hlavy. Pára z dechu se sráží hlavně na pointačním okuláru, kde může snadno znemožnit další pointování. Taktéž bývá důkladně omrzlý celý mimoosový hledáček a fotoaparát. K eliminaci používám to, že do pointačního okuláru krátce mrknu vždy tak po 10 sekundách a popřípadě rychle sjednám nápravu. Také nedávám oko příliš blízko. Stačí taková vzdálenost, při které vidíte pouze střed osvětleného kříže a pointační hvězdu. To je tak 3-5cm od okuláru. Při kontrole pointace se vždy snažím chvilku nedýchat. Kombinací těchto postupů se mi daří udržovat okulár neomrznutý. Pokud se již okulár ojíní, chvilku na něj nedýchejte a ovívejte ho vzduchem. Tenoučká vrstva jinovatky během 20-40 sekund vysublimuje sama. Také jsem zkoušel elektrické vyhřívání sadou odporů, ale spotřeba byla poměrně vysoká. Asi by ho bylo nutno napájet z velké autobaterie a dávat si pozor, aby se úplně nevybila.

  • Další tipy: V zimě je zkrátka šance na nějakou nepříjemnou příhodu větší než v ostatních obdobích. Určitě se vyplatí vzít si sebou takové věci jako přenosnou páječku a cín (to dokonce vozím stále), výkonný měnič z 12V na 220 V k připojení fénu (nebo cestovní fén na 12V), rozmrazovací sprej na případné zamrzlé převody montáže, nohy stativu a jiné části, které nejdou po skončení pozorování díky námraze rozmontovat a složit zpět do auta. I když máte na pohon montáže akumulátor, vyplatí se udělat si i kabel s konektorem pro připojení pohonů na autobaterii. Nejen v zimě je velkou výhodou pákový elektronický ovladač jemných pohybů namísto tlačítkového. S pákou se dobře manipuluje i v silnějších rukavicích, na rozdíl od mnohdy malých tlačítek. Bohužel většina komerčně prodávaných ovladačů má právě tlačítkové ovládání. Pokud máte ale dostatečné zkušenosti s elektroniku, vřele doporučuji si stávající ovladač předělat na pákový, nebo si vyrobit ještě jeden.

Odměnou za všechny tyto strasti je v zimě obvykle nádherná obloha. Slunce je hluboko pod obzorem, vlhkost je velmi nízká a světelné znečištění není tak patrné (pokud zrovna nezačíná inverzní ráz počasí). Navíc se mi podle prvních snímků z této zimy zdá, že ztráta citlivosti při dlouhých expozicích (Schwarzchildův jev) není při mrazu a nízké vlhkosti tak velká, jako v letních měsících. Pro ověření ale musím počkat, až udělám snímek stejného objektu, který již mám z jiného období, nyní - v mrazivých podmínkách. Po srovnání se teprve uvidí.


Předchozí :: Domů :: Další :: Obsah


(c)1999-2012 Martin Myslivec          

NAVRCHOLU.cz