ASTROFOTOGRAFIE - vybavení

ASTROFOTOGRAFIE

Vybavení pro astrofotografii

V předchozí kapitole jste jistě narazili na mnoho věcí, které byly vysvětleny jen velmi stručně či vůbec. Tato kapitola by měla vše uvést na pravou míru a po jejím přečtení již budete mít v mnoha otázkách jasno. V každé z podkapitol budou postupně probrány jednotlivé druhy vybavení a nároky na ně, které se obvykle liší podle metody použité k fotografování. Na několika místech jsou uvedeny též praktické rady, vycházející z mých zkušeností. Neberte je však jako dogma, ale pouze jako přibližné vodítko jak začít. Postupem času si vytvoříte vlastní souhrn zkušeností platný pro vaše konkrétní vybavení se kterým pozorujete a fotografujete.

Fotoaparáty

Jak již bylo řečeno v minulé kapitole, v žádném případě nelze použít moderní kompaktní automatické fotoaparáty, u kterých nejde automatika vypnout a ovládat vše manuálně. Další podmínkou je možnost odmontovat objektiv a vlastní tělo fotoaparátu připojit na dalekohled. Tyto dvě nutné podmínky splňuje pouze klasická zrcadlovka (SLR = Single Lens Reflex), obvykle na kinofilm formátu 24x36mm, nebo v poslední době také digitální zrcadovka (DSLR).

Při výběru fotoaparátu je nutno dbát na tyto zásady:

Musí mít možnost trvale otevřít závěrku (funkce B nebo T )
Závěrka by měla být mechanická, tj. fungovat bez vložených baterií. Typy vyžadující po dobu expozice k otevření závěrky zdroj el. energie nejsou vhodné, protože doby expozice se pohybují i okolo jedné hodiny a po tuto dobu obvykle baterie neudrží závěrku otevřenou. Výdrž digitálních zrcadlovek je při trvalé expozici v řádu jednotek hodin, ale je nutná záložní baterie.
Máte-li na výběr, volte fotoaparát s co nejsvětlejší matnicí hledáčku, nebo s matnicí výměnnou. Při relativně malých světelnostech dalekohledů je totiž většina matnic příliš tmavá a není toho na nich v noci mnoho vidět.
Asi nejlepší volbou jsou starší fotoaparáty Nikon a Canon, ke kterým bývá i možnost sehnat světlejší matnici. Dalšími vhodnými typy jsou fotoaparáty značky Praktica a Zenit. Z digitálních zrcadlovek je nejlepší volbou Canon, který má asi nejpropracovanější kvalitu redukce šumu snímacího senzoru při delších expozicích.
U různých výrobců se liší způsob uchycení objektivu, který je buď závitem, nebo bajonetem. Máte-li k dispozici již nějakýkvalitní teleobjektiv, kupujte fotoaparát podle něho.

Funkce, které u fotoaparátu nebudete potřebovat:

Automatický expozimetr - při tak nízkém osvětlení nefunguje žádný
Automatické ostření - ze stejného důvodu
Blesk - Pozor, pokud ho fotoaparát má zabudovaný, musí jít vypnout

Digitální fotoaparáty
V poslední době zažívají velmi rychlý rozmach. Jejich využití v astrofotografii zatím není příliš velké. Většina dostupnějších typů je bez výměnné optiky, tudíž prakticky nepoužitelná. Ty nejdražší typy již mají klasické výměnné objektivy. Zde se situace v poslední době mění, a některé typy již začínají být vhodné i pro fotografování deep-sky objektů. Je však třeba složit více expozic, které jsou naštěstí většinou krátké, o délce maximálně 5minut. Osobně mám velmi dobré zkušenosti s Canonem EOS 300D. Tady je jeho test v oblasti astrofotografie (nové 22.1.2005). Fotoaparát nyní (po mírné modifikaci) již běžně používám místo klasického filmu, který jsem někde na přelomu roků 2004 a 2005 postupně opustil. Výhody digitální zrcadlovky prostě převážily.

Je však jedna oblast, kde je využití i jednodušších digitálních fotoaparátů výhodné: Fotografie Měsíce, Slunce a jasnějších planet. Zde je velkou výhodou, že lze ihned posoudit vzniklý záběr a udělat případné korekce. Lze přitom použít i kompaktních fotoaparátů bez výměnné optiky, v tzv. afokální konfiguraci.

Funguje to tak, že v dalekohledu ponecháme okulár a zaostříme dalekohled na nekonečno (tj. na daný objekt). Svazek vystupující z okuláru je rovnoběžný, takže stačí přiložit objektiv fotoaparátu k okuláru. Pokud je dost světla (Slunce přes filtr, Měsíc) lze zaostřit automaticky. Pokud ne (planety), je nutno zaostřit manuálně na nekonečno a exponovat časem, který je třeba vyzkoušet. Většinou to funguje po nalezení vhodné konfigurace velmi dobře. Já sám používám takto Olympus Camedia C2500L, se kterým se dají dělat krásné snímky Slunce, Měsíce i některých planet.

Filmy

Dnes existuje velké množství černobílých i barevných filmů přičemž se výrobci předhánějí v kvalitě podání barev i dosažení co nejjemnějšího zrna. Neustále se vyvíjejí nové emulze, které jsou dnes již velmi dokonalé a za standardních i zhoršených světelných podmínek odvádějí vynikající práci.

Astronomická fotografie je ovšem naprosto jiná kapitola, protože při ní panují takové podmínky, se kterými výrobce fotografické emulze nepočítá. Problémy činí především následující fakta:

Jasnost objektů je tak malá, že je třeba expozic několika desítek minut až hodin.
Mnohé z objektů vyzařují pouze v úzkém rozmezí vlnových délek (emisní mlhoviny), největším problémem většiny současných emulzí je nízká či téměř žádná citlivost v oblasti spektrální čáry ionizovaného vodíku (tzv. H alfa - 656nm, což jej již téměř okraj viditelného spektra v jeho červené části)
Některé objekty jsou i při použití dalekohledů s větší ohniskovou vzdáleností na snímku stále dost malé (vzdálené galaxie, planety)

Vezmeme-li tyto fakta v úvahu, měl by film mít následující vlastnosti:

Co nejvyšší citlivost (alespoň 400 ASA na deep-sky objekty, na palnety stačí mnohem méně, tam je světla dost a je potřeba jemné zrno)
Citlivost na vlnové délky okolo 656nm, chceme-li fotit mlhoviny
Co nejjemnější zrno, což je v rozporu s požadavkem na co nejvyšší citlivost, protože s její rostoucí velikostí roste velikost zrna. Filmy s citlivostí vyšší než 800 ASA jsou již velmi zrnité a jejich použitelnost diskutabilní.

Většina filmů navíc trpí při expozicích delších než několik sekund efektem anglicky nazývaným reciprocity-failure nebo také jinak Schwarzschildův jev. Při běžném fotografování za rozumných světelných podmínek se každý film chová tak, že zavřeme-li více clonu a v poměru prodloužíme expozici, dostaneme stejný výsledek. Toto platí podle kvality filmu až do expozičních časů okolo jednotek sekund. Při delších expozičních časech však již většina filmů trpí efektem snižování citlivosti, takže se např. nelze spolehnout na fakt, že prodloužíme-li expozici, ze 20minut na 1 hodinu zachytím i třikrát slabší objekty. U obzvlášť špatných filmů se může stát i to, že po deseti minutách již nejsou schopny dále akumulovat světlo a zachytit tak velmi slabé objekty.

Existuje metoda, jíž se tento jev dá odstranit nebo výrazně potlačit. Nazývá se Hypersenzibilizace filmu a provádí se tak, že se neexponovaný film po určitou dobu při určité teplotě zahřívá ve směsi dusíku a vodíku. Poté se vyjme a exponuje. Tento proces odstraní z emulze vlhkost a škodlivé příměsi, které způsobují již zmiňovanou vadu filmu. Ovšem film po vyjmutí ze směsi nabyté vlastnosti zase poměrně rychle ztrácí, takže ho lze prakticky použít pouze jednu noc po hypersenzibilizaci. Navíc je to metoda poměrně náročná na vybavení.

Existuje však několik filmů, které dávají velmi dobré výsledky i bez hypersenzibilizace (a s ní jestě lepší)

V současné době se jako nejlepší jeví tyto filmy (barevné negativní):

~~Kodak Supra 400~~ již se nebude vyrábět, viz poznámka na konci kapitoly
~~Kodak Royal GOLD 400~~ pozor, změněna emulze, nefunguje na emisní mlhoviny
Konica Centuria 800 - poměrně malá, ale přeci jenom nějaká citlivost v oblasti H-alfa, dost nízká citlivost na modrou. V nouzi použitelný, ale nelze čekat příliš dobré výsledky.
Konica VX400 - Prakticky již jediný v současné době jakž-takž použitelný negativní film.

Vhodné filmy inverzní (diapozitivy):

Kodak Ektachrome (Elitechrome )E200
Fujichrome Sensia a Provia 400

Filmy, kterým se je třeba vyhnout:

Místo výčtu, který zde byl, nyní konstatuji, že bohužel všem, které nejsou uvedeny výše

Všeobeně platí zásada, že je třeba kupovat filmy ve specializované prodejně, a to spíše dražší typy pro profesionální fotografii. Mají jemnější zrno a poznají se podle toho, že stojí obvykle více než běžné "konzumní" filmy. Většina filmů, které lze koupit v samoobsluhách a supermarketech, a také ve většině malých minilabů, do této kategorie nespadá. Hledejte specializované obchody s fotomateriály a nechte si poradit, ukázat křivky spektrálních citlivostí (lze je též nalézt na Internetu na stránkách výrobců filmů), viz následující příklad:

Na něm vidíte křivky citlivosti jednotlivých vrstev emulze v závislosti na vlnové délce záření. Pro fotografii většiny emisních mlhovin je důležitá citlivost na vlnové délky okolo 656nm. Na této vlnové délce by měla mít citlivost vrstvy která reaguje na červenou barvu (cyan forming layer) své maximum, jak tomu je na obrázku (případ původního Kodak Royal Gold 400), nebo by maximum mělo být blízko této vlnové délky.

Vše, co bylo až dosud napsáno, platí pro fotografování deep-sky objektů, kde jde o dlouhé expozice. Naprosto odlišnou kapitolou je fotografování Slunce, Měsíce a planet. Zde je nutno používat jemnozrnné materiály (citlivost obvykle do 100 ASA) a není třeba brát ohled na citlivost pro různé vlnové délky, neboť spektra těchto objektů jsou spojitá.

Černobílé filmy
Další kapitolou jsou černobílé fotografické materiály. Jste-li naprostí začátečníci a oblohu jste nikdy nefotografovali, jsou tyto filmy právě pro vaše první kroky nejvhodnější. Nejsou příliš drahé, dají se snadno vyvolat doma a výsledky můžete ihned posoudit lupou nebo na promítačce, aniž musíte dělat fotografie.

Pro začátek jsou naprosto postačující české filmy Fomapan. Film s citlivostí 400 ASA je nejvhodnější. Velikost zrna je ještě vyhovující a citlivost postačí pro širokoúhlé fotografování oblohy, fotografování teleobjektivem i fotografii v primárním ohnisku. Nejsou však příliš vhodné pro fotografii emisních mlhovin (a to je většina mlhovin na obloze), protože nemají dostatečnou citlivost pro vlnovou délku 656nm a velkou ztrátu citlivosti při dlouhých expozicích. Obdobně jsou na tom bohužel s citlivostí v této oblasti spektra i jinak vynikající (a také dražší) filmy ILFORD.

Zatím se zdá, že pro účely fotografování emisních objektů je jediným komerčně dostupným kinofilmem Kodak Technical Pan 2415, který ještě navíc musí být pro dlouhé expozice hypersenzibilizován. Je však třeba říci, že právě s použitím tohoto černobílého filmu a barevných filtrů lze dosáhnout naprosté špičky v barevné fotografii vesmírných objektů. Provádí se to tak, že se objekt vyfotografuje třikrát, přes červený, zelený a modrý filtr. Tři takto získané snímky se potom složí v jeden barevný. Postup je však dosti komplikovaný a skutečně profesionálně ho zvládá jen hrstka astronomů-amatérů. Tento film se však v roce 2005 přestal vyrábět, a prakticky již nelze sehnat. Skončila tak jedna z legend astrofotografie, která měla značný podíl na špičkových snímcích předních astrofotografů v období érý fotografování na film.

I pokud však hodláte fotit barevně, bude se vám černobílý film hodit. Lze s ním totiž velice levně a rychle ověřit kvalitu seřízení montáže a optiky, než budete fotografovat v primárním ohnisku na drahý barevný film. Stačí si pouze vyfotografovat náhodně několik míst oblohy v různých deklinacích a lupou si prohlédnout vyvolané negativy. Ihned poznáte, jak jste na tom se stavem montáže, optiky a uměním pointovat. Nejsou-li obrazy hvězd přesně kruhové, je něco v nepořádku. Blíže se o tom dozvíte v kapitole o vlastním fotografování.

Změna situace u filmů KODAK, přidáno k datu 2/2003

Kodak změnil složení emulze a její spektrální citlivost u negativních filmů Kodak Royal Gold (to je již déle) a Kodak Supra (koncem loňského roku). Změna se týká snížení citlivosti na červeném konci spektra, a to natolik, že filmy jsou nepoužitelné pro fotografování emisních mlhovin s převahou emise vodíku na čáře H-alfa. Porovnání v praxi u Kodak Royal Goldu lze vidět např. zde, a stejné to bude nyní i s Kodakem Supra. Citlivost na modrý konec spektra zůstává excelentní i nadále, takže na reflexní mlhoviny ho lze používat. Taktéž u fotografování galaxií a hvězdokup by neměly vzniknout větší problémy.

V současné době se tedy zdá, že pro fotografii emisních mlhovin s převahou emise v H-alfa neexistuje vhodný negativní film a vše směřuje k použití filmů inverzních (Kodak nebo Fuji, viz výše).

Objektivy pro astrofotografii

Základní objektiv k fotoaparátu
Pokud jste začátečník, zřejmě budete začínat širokoúhlou fotografií velkých úseků oblohy. Pro tyto účely vám postačí základní objektiv, který jste koupili s fotoaparátem. Ten má ve většině případů ohniskovou vzdálenost okolo 50 mm. Jeho kvalitu poznáte po provedení prvních fotografií. Pokud hvězdy na okrajích zorného pole nejsou bodové, na vině je právě objektiv. Pravdou totiž je, že levnější objektivy obvykle mají v okraji kinofilmového formátu vadu nazývanou koma, která způsobuje, že obrazy hvězd nejsou bodové ale jsou rozmazané ve směru ze středu filmového políčka. Při fotografování denních záběrů je ovšem vada obvykle nepostřehnutelná. U těchto objektivů pomůže zaclonění z plné světelnosti (která bývá až 1.8) na světelnost (clonu) 2.8 popř. i více. Zároveň je třeba odpovídajícím způsobem prodloužit expozici. Pokud chcete najít nejvhodnější nastavení clony, udělejte si několik expozic stejné části oblohy, přičemž při každé přivřete o jeden krok clonu a její hodnotu si poznamenejte. Po vyvolání si negativy prohlédněte (nejlépe lupou nebo na promítačce) a najděte si snímek, u kterého je vada již téměř neznatelná a odpovídající clonu potom používejte pro fotografování oblohy.

Teleobjektivy
Pokud již máte zvládnutu širokoúhlou fotografii (samozřejmě s eliminací zemské rotace), můžete si pořídit teleobjektiv a pokusit se o fotografování pomocí něho. Existují dva typy teleobjektivů: Soustavy ryze čočkové a soustavy zrcadlo-čočkové. Ryze čočkové objektivy jsou přijatelné hlavně pro kratší ohniskové vzdálenosti, řekněme do 300mm. Při delších ohniskových vzdálenostech je již výhodnější sáhnout po nějakém ze zrcadlo-čočkových objektivů, protože mají oproti čočkovým podstatně kratší stavební délku při zachování stejné ohniskové vzdálenosti. Malou nevýhodou u nich může být nepatrně nižší kontrast obrazu, způsobený difrakčními jevy v důsledku centrálního zastínění zrcadla pomocným zrcátkem. Tato vada je ale bohatě vyvážena menšími rozměry a obvykle i nižší cenou.

Při rozhodování o ohniskové vzdálenosti je třeba vzít v potaz hlavně způsob, jakým kompenzujete rotaci země. Máte-li pouze nějaké jednoduché zařízení které natáčí fotoaparát (různé hodinové pohony, pákové mechanismy, zpřevodované motorky atd...) bez možnosti pointace na hvězdu pomocí dalekohledu, nepořizujte si objektiv o ohniskovou vzdáleností větší než cca. 200mm. Nedokázali byste totiž udržet obrazy hvězd bodové.

Jedněmi z dobrých zrcadlových objektivů jsou ruské objektivy RUBINAR. Obzvláště typ s ohniskovou vzdáleností 500mm a světelností 5.6 je dobrou volbou. Jedná se o zrcadlo-čočkovou soustavu s pěti elementy (dva zrcadlové a tři čočkové). Objektiv má velmi ploché obrazové pole zaručující bodové obrazy hvězd i v okraji kinofilmového formátu. Má nepatrnou chromatickou vadu, projevující se v červené barvě jako načervenalé kroužky okolo jasných hvězd s větším podílem červené barvy ve spektru.Vada však opravdu není příliš znatelná. Objektivy se dají pořídit ve fotografických bazarech za cenu okolo 5000-6000 Kč. (Bude ale třeba zřejmě zajet do Prahy nebo Brna) Jde o dobrou investici, protože s takovýmto objektivem se po získání praxe nechají dělat krásné snímky vesmírných objektů. Navíc ho lze po doplnění okulárem použít jako perfektně skladný dalekohled (viz. obrázek) odpovídající dalekohledu s ohniskovou délkou 0.5m a průměrem objektivu cca 8 cm. Objektiv je při ohniskové vzdálenosti 0.5m dlouhý pouze 13cm a průměr má asi 11cm !!!

Existuje také Rubinar s ohniskovou vzdáleností 1 metr, ale se světelností pouze 10, což už vyžaduje poměrně dlouhé expozice. Navíc pro takovouto ohniskovou vzdálenost je třeba precizní montáže a zvládnutí pointace v naprosto stejné kvalitě jako pro fotografii v primárním ohnisku.

Další ruské objektivy MTO (různé typy) jsou také poměrně rozšířené mezi astronomy-amatéry, dle mě známých faktů jsou poněkud horší kvality než Rubinary, ale pro fotografii obvykle také vyhoví.

Můžete samozřejmě použít jakýkoli teleobjektiv, na který v obchodech narazíte, ovšem cena nového teleobjektivu s takovouto ohniskovou vzdáleností může být velmi vysoká. vyplatí se proto obejít spíše bazary. Dobrou službu vám totiž udělá i taková optika, která má např. nefunkční clonu - tu stejně nebudete u teleobjektivu potřebovat.

V případě, že budete fotografovat pomocí digitálního fotoaparátu (DSLR) nebo CCD, je většina starších objektivů klasické konstrukce (Pentacony, Sonnary, Tessary a podobně) obvykle nepoužitelná díky nízkému rozlišení. Ani Rubinar není pro tyto potřeby žádná sláva, a vše směřuje k použití buď kvalitních fotografických objektivů moderních konstrukcí (Canon EF, raději L řada, Nikkory, Dražší Sigmy (APO) a podobně) nebo malého kvalitného refraktoru (APO, případně světelné ED objektivy) Doporučuji pročíst před nákupem recenze, prostudovat charakteristiky, a nejlépe je, můžete-li si objektiv před zakoupením vyzkoušet.

Dalekohledy pro astrofotografii

Pokud již máte perfektně zvládnutou fotografii teleobjektivem namontovaným souběžně s dalekohledem, začnete uvažovat o fotografování vlastním dalekohledem. Veškerá problematika je závislá na typu dalekohledu který vlastníte.

Takovým prvním důležitým parametrem je světelnost dalekohledu. Ta by neměla být menší než 1:8, což znamená pro dalekohled o ohniskové vzdálenosti 1m průměr objektivu 12-13 cm. Je přitom jedno, jedná-li se o refraktor nebo reflektor.

Dalším faktem který ovlivňuje jeho vhodnost je způsob připevnění fotoaparátu. Průměr okulárového výtahu totiž musí být stejný nebo větší než průměr závitu či bajonetu na těle fotoaparátu. Jinak dojde k tzv. vinětaci obrazového pole (okraje filmového políčka budou exponovány méně nebo vůbec). Pokud tedy máte okulárový výtah o malém průměru (třeba pro okulár 0.8 nebo 1.25 palce), zvažte mezi možností výroby nějakého vlastního mechanismu připojení fotoaparátu nebo nákupem či výrobou dalekohledu vhodného pro fotografování. Pro vaši snadnou orientaci uvedu pro každý z obvyklých typů dalekohledů jejich vhodnost:

Čočkové refraktory:
Pro astrofotografii jsou vhodné za podmínky dostatečného průměru objektivu a světelnosti min. 1:8. Nevýhodou je jejich vysoká cena ve srovnání s reflektory (zrcadlovými dalekohledy). Výhodou je naopak to, že netrpí změnami polohy optiky jako zrcadlové dalekohledy, neboť objektiv bývá relativně pevně uchycen v objímce a připevněn k tubusu. Pro přesnou pointaci je třeba buď dalšího pointačního dalekohledu upevněného souběžně s hlavním dalekohledem nebo mimoosového hledáčku (viz. další příslušenství). Pointační dalekohled by měl mít ohniskovou vzdálenost srovnatelnou nebo vyšší než dalekohled, kterým chceme fotografovat. Pokud tomu tak není, lze si pomoci zařazením tzv. Barlow členu před okulár. Ten znásobí ohniskovou vzdálenost dle typu cca. 1.5 až 3 krát. Máte-li tedy kvalitní a dostatečně světelný refraktor, je to pro astrofotografii to nejlepší, neboť s refraktory je nejméně problémů mechanického rázu. Není třeba kolimace optiky, nehrozí rozostření v důsledku změny polohy zrcadel tepelnou roztažností, refraktor je navíc po namontování fotoaparátu uzavřený, takže se na vnitřních plochách nemůže kondenzovat vlhkost ani nedochází k deformacím filmové emulze vlivem vlhkosti v průběhu expozice. Takový kvalitní apochromatický refraktor s průměrem objektivu okolo 10-13 cm však pravděpodobně bude stát minimálně 100 000 Kč. V nouzi lze vystačit i pouze s achromatickým ED dubletem (dvoučlenný tmelený objektiv ze skel s nižší disperzí) kde bude cena nižší, počítejte však s tím, že kolem jasných hvězd budete mít pravděpodobně trochu barevné kroužky (modré nebo červené) díky nedokonale vykorigované barevné vadě. Pro fotografování digitálními zrcadlovkami nebo pomocí CCD vyhoví i menší refraktory s průměrem okolo 80mm, které vycházejí cenově přijatelnější. Samotný refraktor obvykle nestačí. Je třeba ho ve většině případů doplnit rovnačem pole a nebo i reduktorem ohniskové vzdálenosti. Jako vhodné kandidáty uvádím například refraktory TMB, TEC, Televue, Takahashi, Borg, Megrez, z levnějších možností např. ED refraktory Skywatcher. Běžné achromáty (ne z ED skel), za několik tisíc korun, bohužel pro fotografování vhodné nejsou. Hodí se však jako dobrý pointační dalekohled.

Zrcadlové dalekohledy Newtonova typu:
Jde o cenově velice výhodné dalekohledy, které si mnoho amatérů staví samo doma. Tyto dalekohledy navíc bývají velmi světelné, nejvyšší světelnosti se pohybují okolo hodnoty 1:4. Vzhledem k tomu, že se jedná o reflektory, netrpí žádnou barevnou vadou. Každá výhoda však přináší určité nevýhody. V tomto případě je to především koma a zklenutí obrazové roviny, takže v okrajích snímku může být již patrné rozostření obrazů hvězd, obzvláště u reflektorů se světelností okolo f/4-f/5. Při použití dalekohledu se světelností kolem f/6 a menší již lze při rozměru filmového políčka 24x35mm tyto vady obvykle akceptovat. Pouze v případě mimořádných nároků lze problém řešit použitím zplošťovače obrazového pole a komakorektoru.

Dalším problémem při použití reflektoru (obzvláště stavěného svépomocí) je kolimace optiky. Pro účely fotografie je však nutné mít optiku seřízenu tak, že svazek paprsků dopadajících na zrcadlo, optická osa hlavního zrcadla, pomocného zrcadla a fotoaparátu musí být totožné. Jinak se projeví výrazná koma. Kolimaci lze provést buď pomocí laserového kolimátoru (velmi přesné), nebo, pokud jej nemáte alespoň postupem uvedeným např. zde.

Jedním z posledních problémů je možnost pohybu zrcadla během expozice. Zrcadlo je totiž uloženo na třech či více bodech v držáku zrcadla, přičemž obvykle není uloženo úplně těsně, aby teplotní roztažnost zrcadla nezpůsobovala deformaci a tím zhoršení obrazu. To má za následek možnost nepatrného pohybu zrcadla v průběhu pozorování. Navíc díky poměrně velké váze zrcadla může při změně polohy dalekohledu docházet k mírným deformacím tubusu a tím i vzájemné polohy filmu oproti zrcadlu. Tato fakta způsobují, že k pointaci nelze obvykle použít pomocný pointační dalekohled, ale pouze mimosový hledáček (off-axis guider), který před dopadem svazku paprsků na film z něj část paprsků malým zrcátkem vybere a odrazí do pointačního okuláru. Bez tohoto příslušenství lze Newtonovým či obecně vzato každým zrcadlovým dalekohledem fotografovat jen velmi těžko či spíše vůbec, případně pouze kratší expozice několik minut. Já po několika úpravách nemám problémy s pointací newtona pomocí refraktoru pro expoziční dobu do 10 minut pomocí DSLR Canon EOS 300D, ale na hodinové expozice na film je to nereálné. Mimoosový hledáček lze buď zakoupit nebo při troše zručnosti vyrobit. Popsán bude níže.

Z cenového hlediska jsou Newtony asi to nejlepší, co se dá sehnat. Ceny hotových dalekohledů (myšlena celá optická sestava včetně tubusu a okulárového výtahu) jsou ve srovnání se refraktory daleko příznivější. Takový zrcadlový dalekohled s průměrem zrcadla 200mm a ohniskovou vzdáleností okolo jednoho metru lze pořídit v rozmezí okolo 10 000 - 20 000 Kč. Cena potřebného komakorektoru se pohybuje mezi 3-10 000. Pokud si troufáte na stavbu a jste na to dobře vybaveni, lze samotnou optiku (primární zrcadlo a sekundární zrcátko) pořídit do 10 000 Kč. Dále počítejte zhruba 2 000-10 000 Kč (dle typu a značky) za každý okulár (samozřejmě že se dá pořídit i levněji, ale již na úkor kvality). Zbytek je již obvykle cenově zanedbatelný, mnohdy stačí to, co "dílna dá". Mám však jednu radu: pracujte přesně a nedělejte při stavbě kompromisy. Ty se při pozorováníobvykle snesou, ale při fotografování se velmi vymstí každá vůle, nedostatečná tuhost či nepřesnost.

Složitější zrcadlové dalekohledy (Schmidt Cassegrain, Maksutov Cassegrain a podobné)
Jejich výhodou je malá konstrukční délka. Skládají se obvykle z hlavního zrcadla, korekční desky či menisku a sekundárního zrcadla, které odráží svazek paprsků do otvoru vyvrtaného v hlavním zrcadle. Za něj umisťujeme okulár, nebo fotoaparát. Světelnost těchto typů je obvykle nižší než u Newtonova typu, díky delší ohniskové vzdálenosti. Přesto i jimi lze fotografovat celkem dobře, až na delší ohniskovou vzdálenost, takže může být třeba použít reduktor. Problémy, stejně jako u Newtonů) činí možnost pohybu zrcadla a deformace tubusu. Navíc dále vzniká problém se zaostřením, neboť se díky změně teploty v průběhu pozorování změní v důsledku teplotní roztažnosti materiálu tubusu vzdálenost mezi hlavním a pomocným zrcadlem. Tato změna se znásobí podle konstrukce dalekohledu zhruba 3-5 krát, což už může mít velký vliv na přesnost zaostření. Je tedy třeba u těchto typů v průběhu noci několikrát (nejlépe před každým záběrem) zkontrolovat popř. opravit zaostření. Nutnost použití mimoosového hledáčku k pointaci je zřejmá. Pro digitální zrcadlovky (DSLR) tyto konstrukce moc vhodné nejsou. Ohnisko je na ně již příliš dlouhé, a jsou problémy se zaostřením díky seeingu (chvění obrazu vlivem atmosféry) a také nízká světelnost nevyhovuje pro zatím omezené expoziční doby dnešních DSLR.

Ceny těchto dalekohledů se pohybují u různých výrobců ve velmi širokém rozmezí a jsou někde mezi cenami Newtonů a refraktorů. Obvykle se prodávají jako komplet s na míru dělanou montáží, jejím řízením a spoustou dalšího příslušenství. Dát nějakou radu při nákupu je velice obtížné. Investice je to vždy značná, a tak se vyplatí vsadit na ověřenou značku a raději si připlatit, než "vyhodit oknem" pár desítek tisíc za dalekohled, který nesplní očekávání. Možná vám při rozhodování pomůže i tento článek od Pavla Cagaše ze Zlínské hvězdárny.

Stativy a montáže

Zde platí pravidlo, čím tužší a těžší, tím lépe. Pomineme-li použití pevných stativů pro širokoúhlou fotografii bez kompenzace rotace Země a různých podomácku vyrobených zařízení pro natáčení fotoaparátu s širokoúhlým objektivem, budeme vždy (počínaje od fotografování teleobjektivem) potřebovat opravdovou ekvatoreální (paralaktickou) montáž. V našich zeměpisných oblastech lze využít vpodstatě dva typy: vidlicovou montáž nebo německou montáž.

Velmi oblíbené a jednoduché azimutální Dobsonovy montáže, kterými je vybavena většina amatérských zrcadlových dalekohledů jsou bohužel pro fotografování nevhodné, protože pohyb v obou osách by musel být nerovnoměrný v závislosti na souřadnicích objektu a na čase pozorování. To znamená, že vyžadují elektronický řídící systém. Navíc by musely mít fotoaparát připojený přes člen eliminující rotaci zorného pole (tzv. field derotator). Obojí je velmi drahé a komplikované, takže se to vyplatí pouze jenom pokud vlastníte opravdu velký dalekohled pevně zabudovaný např. na zahradě v domečku s kopulí nebo posuvnou střechou. Existuje ale možnost vyrobit pod dobsonovu montáž tzv paralaktickou (někdy též zvanou Poncetovu) plošinu, která umožní i s dalekohledem na dobsonově montáži fotografovat.

Německá montáž se hodí pro všechny refraktory a menší Newtonovy dalekohledy. Nevýhodou je nutnost protizávaží, které zvyšuje hmotnost celé sestavy. Další drobnou nevýhodou je nutnost tzv. přeložení dalekohledu, pokud pozorujeme objekt v době okolo jeho kulminace. Poměrně brzy po jeho průchodu meridiánem nám totiž začne v některých polohách dalekohledu vadit stativ nebo sloup, takže musíme dalekohled otočit o 180 stupňů v obou osách, abychom mohli pozorovat dále. Není proto radno na takovéto montáži začínat dlouhou expozici objektu před jeho průchodem meridiánem, neboť se může stát, že se dalekohled zarazí o stativ (a to obvykle několik minut před plánovaným ukončením expozice) a snímek se znehodnotí.

Pro větší dalekohledy, obzvláště typu Schmidt nebo Maksutov Cassegrain, a kratší velmi světelné Newtonovy dalekohledy se hodí spíše montáž vidlicová. Narozdíl od německé není třeba přeložení dalekohledu a navíc odpadá nutnost protizávaží, takže celá sestava vychází obvykle lehčí. Nelze ji však použít pro dlouhé dalekohledy, protože by i vidlice musla být dosti dlouhá a neměla by dostatečnou tuhost.

Pokud to myslíte s fotografií vážně a chcete být ušetřeni rozhořčení z montáže chvějící se při každém závanu větru či lehkém doteku dalekohledu, nešetřete na ní. Mějte na paměti, že i s nepříliš dobrým dalekohledem na kvalitní montáži uděláte celkem dobré fotografie. Naopak i se špičkovým dalekohledem na montáži špatné nebo poddimenzované neuděláte fotografie žádné. Montáže dodávané k dalekohledům, které koupíte například v prodejnách FOMEI či v mnohých nákupních centrech ve většině případů nároky na fotografii zdaleka nesplňují (je to škoda, protože vlastní dalekohled bývá téměř vždy vyhovující). Výrobce k tomu samozřejmě vede cenová politika. Dalekohled s takovou montáží by byl neúměrně drahý a pro ty, kteří jenom pozorují by to byl zbytečný luxus. Cesty ke kvalitní montáži jsou tedy dvě. Buď si ji koupit ve specializované prodejně, nebo si montáž udělat (pokud na to máte vybavení), a nebo nechat udělat (máte-li nějakého známého který to udělá levněji). Nechat si udělat celou montáž firmou na zakázku nedoporučuji, neboť při stávajících cenách zakázkových prací by vás vyšla dražší než koupená (moje zkušenost z úprav koupené montáže a stavby dalekohledu).

Hodláte-li fotografovat pouze teleobjektivem, lze pro začátek pořídit montáž jenom s pohonem polární osy, s tím, že korekce v deklinaci budete provádět ručně, pomocí bowdenu připojeného na šnek deklinačního převodu. Sám jsem to takto dlouhou dobu praktikoval a funguje to velmi dobře, i když je to poměrně pracné a náročné na trpělivost. Pokud však budete fotografovat v primárním ohnisku, je velice vhodné mít motorový pohon i na deklinační ose a jemné pohyby v obou směrech ovládat pomocí čtyř tlačítek či pákového ovladače (joysticku). Velmi se tím zvýší komfort ovládání a zvýší se úspěšnost fotografování, protože vám ubyde mnoho chybně pointovaných snímků.

Vrcholem techniky pro pointování je tzv. CCD Autoguider, který zasunete místo pointačního okuláru. Ten potom periodicky snímá polohu pointační hvězdy pomocí CCD čipu a vydává povely korekčním pohonům, které udržují polohu montáže naprosto přesně. Zde však je nutno použít velmi precizní montáž bez vůlí. Ta navíc musí umožňovat připojení konkrétního typu autoguideru, i když ve většině případů lze udělat vhodné rozhraní, které to umožní. Cena slušného autoguideru (např. od firmy MEADE či SBIG) se pohybuje okolo 30 000 Kč, a navíc práce s ním je kapitola sama pro sebe, neboť se nejedná až o tak jednoduchý problém, jak to na první pohled vypadá.

Existuje však ještě jedna levnější možnost autopointování, pokud již vlastníte notebook. Z citlivé a relativně levné WEBkamery či malé průmyslové kamery lze posavit cenově přijatelný a přitom velmi dobře funkční autopointer. Bližší údaje lze nalézt na této stránce.

Shrnutí na závěr
Jakou montáž tedy pořídit ? Zde je každá rada drahá a záleží to na Vašich možnostech. Nejste-li příliš technicky nadaní a nemáte-li dostatek známostí na místech kde by vám pomohli s jejím návrhem a výrobou, každopádně si montáž kupte. Navštivte nějakou odbornou prodejnu či výrobce, který se tím zabývá (Dalekohledy Matoušek, nebo firma Supra (Jan Zahajský) v Praze, pan Reichmann z Ondřejova, pan Drbohlav ze Rtyně v Podkrkonoší, ATC Přerov, Vývojová optická dílna AV v Turnově) a nechejte si poradit. V žádném případě nekupujte montáž s dalekohledem v nákupních centrech, různých prodejnách optiky a podobně. Prodávající by měl být také astronomem nebo ještě lépe mít i zkušenosti v problematice astrofotografie. Pokud vám není schopen odpovědět na vaše otázky, udat parametry montáže jako např. periodická chyba převodu, možnost ovládání jemných pohybů, připojení autoguideru a podobně, jděte raději jinam.

Dalším vodítkem může být celková hmotnost a robustnost montáže. Pokud se jedná např. o montáž pro zrcadlový dalekohled o ohniskové vzdálenosti 1m s průměrem zrcadla 20cm a váze dalekohledu cca. 7 kg, měla by odpovídající montáž vypadat minimálně takto:

- Ozubená kola polární a deklinační osy s průměrem alespoň 8cm
- Ocelové šneky, místo šneku pro pohyb v deklinaci lze v nouzi akceptovat převod tangenciálním
raménkem se šroubem
- Protizávaží obdobné hmotnosti jako dalekohled.
- Možnost ustavení směru polární osy na pozorovacím stanovišti bez nutnosti hýbání stativem
- Samozřejmostí je polární hledáček
- Dostatečně tuhý stativ (průměr trubek noh stativu okolo 4-5cm), nastavitelné nohy stativu
- Zkuste montáž s dalekohledem rozhoupat. Měla by se uklidnit nejdéle do 1 sekundy a neměla by
vůbec kmitat, pokud do dalekohledu strčíte jenom lehce prstem nebo na něj velmi silně fouknete.
- Celková hmotnost takovéto montáže bez dalekohledu by měla být alespoň 25 kg.

Pokud se chystáte na výrobu vlastní montáže, uvědomte si, že kritickým prvkem je obvykle šnekové soukolí polární osy, které musí být vyrobeno velice přesně, bez vůlí a s vysokou tolerancí, aby byla minimalizována tzv. periodická chyba. Právě ta určuje, jak často a o kolik budete muset při pointování provádět korekce v rektascenzi. Dalším kritickým faktorem je volba ložisek a zajištění kolmosti polární a deklinační osy. Též tuhost celé soustavy musí být odpovídající váze dalekohledu a příslušenství na něm upevněném. V případě německé montáže se hmotnost zdvojnásobí díky protizávaží. Další kapitolou ve stavbě montáže jsou vlastní pohony a elektronika pro jejich řízení. Z toto všeho je vidět, že do stavby montáže se lze pustit jenom za předpokladu, že máte dostatečné znalosti z oblasti konstrukce, elektroniky a také že máte možnosti minimálně přesného frézování, soustružení a svařování. Přes všechny tyto problémy lze i vlastními silami postavit montáž vhodnou pro fotografování.

Poslední a asi nejschůdnější řešení je zakoupení takové montáže která vyhoví z hlediska tuhosti a přesnosti, přičemž si ji vlastními silami doplníte o řízené pohony obou os a dostatečně tuhý stativ, nebo si vybudujete např. na zahradě permanentní sloup, na který ji budete umisťovat.

Další příslušenství

Drátěná spoušť
Je nutností pro každého astrofotografa, neboť umožňuje exponovat bez toho, abyste se dotkli fotoaparátu rukou. To má totiž obvykle za následek rozhýbání dalekohledu s fotoaparátem a znehodnocení expozice. Spoušť je naprosto nezbytná, pokud je fotoaparát vybaven expozičním časem označeným B. Při tomto režimu je závěrka otevřená po dobu kdy je spoušť stisknutá. U drátěné spouště k tomuto slouží aretační šroubek, pomocí kterého zajistíme, že nám spoušť drží stisknuta aniž se musíme neustále dotýkat fotoaparátu.

Pointační okulár
Pokud budete provozovat pouze širokoúhlou fotografii bez pomoci dalekohledu, nebudete prozatím okulár potřebovat. Pokud ovšem chcete fotografovat teleobjektivem montovaným souběžně s dalekohledem, bude se vám pointační okulár hodit, protože pointování s ním je velmi přesné. Pokud budete fotografovat přímo přes dalekohled, v primárním ohnisku, je jeho použití naprostou nezbytností.

Typů se vyrábí mnoho. Dle mého názoru nejlepším typem je okulár s osvětleným dvojitým křížem. Dvě dvojice vzájemně kolmých rysek tvoří uprostřed okuláru čtvereček, ve kterém udržujeme hvězdu, pokud není třeba velké přesnosti pointace. Pokud ano, vybereme si jeden ze čtyř průsečíků rysek a hvězdu udržujeme přesně v něm. Osvětlení je obvykle červené barvy, aby nerušilo adaptaci oka na tmu. Lepší typy mají regulaci intenzity osvětlení nebo možnost blikání. Tuto možnost velmi doporučuji, neboť občas se okolo fotografovaného objektu vyskytují pouze slabé hvězdy, které jsou v pointačním okuláru bez možnosti stažení jasu na minimum viditelné velmi špatně či vůbec. Obzvláště užitečná je tato funkce při užití mimoosového hledáčku. Při této metodě pointování je někdy nalezení vhodné jasné hvězdy k pointaci docela potíž.

Napájení pointačního okuláru je buď pomocí vložených baterií, nebo pomocí kabelu. Mě osobně připadá typ s bateriemi pohodlnější, lépe se s ním manipuluje a kabel nepřekáží. Výdrž baterie je díky malé spotřebě až několik desítek hodin provozu. Je však třeba vždy mít náhradní baterie, protože obvykle dojdou v průběhu pozorování.

Rozumná ohnisková vzdálenost pointačního okuláru bývá v rozmezí cca. 8 - 15mm. V případě potřeby přesnější pointace lze zvětšení zvýšit předřazením tzv. Barlow členu.

Mimoosový hledáček (Off-axis guider)
Je základní pomůckou pro pointaci, pokud nemůžete použít pointační dalekohled (tak tomu bývá v případě zrcadlových dalekohledů), nebo pokud ho nemáte. Jeho princip spočívá v tom, že se předřadí před vlastní fotoaparát, který se našroubuje na jeden jeho konec. Celá sestava se potom připevní na dalekohled. Uvnitř válcového tělesa se nachází malé zrcátko nebo hranol, který část svazku paprsků odkloní kolmo směrem ven do druhého tělesa, do kterého je upevněn okulár. Vzhledem k tomu, že zrcátko leží u okraje, vůbec nebo jen minimálně ovlivní svazek paprsků dopadající na film. Základním problémem při pointaci pomocí něho je to, že někdy bývá dosti velkým problémem nalézt v okolí objektu dostatečně jasnou hvězdu. Je třeba sestavu vhodně natočit, až se nám do zorného pole nějaká použitelná hvězda dostane. Poté ještě natočíme vlastní fotoaparát do takové polohy abychom dosáhli požadované kompozice záběru. U většiny typů lze obvykle fotoaparát uvolnit a otáčet s ním bez ovlivnění již zaměřené pointační hvězdy. Někdy vznikají díky poloze okuláru pro pozorovatele dosti krkolomné polohy. Situaci lze pak ještě řešit pomocí natočení celého tubusu ve třmenech montáže, či počkat na vhodnější období, kdy je objekt jinde na obloze, nebo hledat jinou vhodnou hvězdu k pointaci. Já sám pamatuji případ, kdy mi nalezení pointační hvězdy a vhodné kompozice záběru v hledáčku trvalo okolo půl hodiny.

Pointační dalekohled
Je druhou možností pointace. Hodí se hlavně pro pointování refraktorů. Hlavní výhodou je to, že je možno využít k pointaci hvězdu v daleko širším okolí fotografovaného objektu. Pointační dalekohled bývá upevňován do dvojice kruhů se šroubky, které umožňují v určitém rozsahu jeho pohyb vzhledem k ose dalekohledu, kterým se fotografuje. Použití je jednoduché. Nalezneme v hlavním dalekohledu objekt a pomocným pointačním dalekohledem pátráme v jeho okolí po vhodné hvězdě. Když ji nalezneme, pointační dalekohled v této poloze upevníme a provedeme expozici.

Pointační dalekohled by měl mít větší nebo alespoň srovnatelnou ohniskovou vzdálenost jako dalekohled, kterým fotografujete. Pokud tomu tak není, lze k jejímu prodloužení použít vhodný Barlow člen, nebo alespoň použít okulár s velkým zvětšením. Světelnost pointačního dalekohledu může být nižší a plně vyhoví pouze achromatický refraktor.

Laserový kolimátor
Laserový kolimátor se používá k přesnému sesouhlasení optických os všech prvků, což je obzvláště důležité u zrcadlových dalekohledů, kde se postupem času v důsledku otřesů při transportu může původně správné ustavení změnit a mít neblahý vliv na kvalitu obrazu.

Laserový kolimátor je obvykle ve tvaru válečku se stejným průměrem jako okulár. Z jeho čelní strany vyzařuje rovnoběžný laserový svazek o malém výkonu. Přesto se nedoporučuje se do něj přímo dívat či s ním mířit do oka sobě nebo někomu jinému.

Na obrázku je kolimátor vlastní konstrukce, vyrobený z polovodičové laserové diody, jejíž záření je kolimováno do úzkého rovnoběžného svazku (průměr cca. 2mm) pomocí čočky z vyřazené CD-ROM mechaniky. V krabičce jsou dvě tužkové baterie a plošný spoj s regulátorem proudu pro diodu. Na krabičce je přišroubovaný fotografický mezikroužek, ve kterém je uchycena dioda s optikou. Na mezikroužek je našroubován další válcový kus, který má průměr 50mm pro upnutí do příruby okulárového výtahu mého dalekohledu.

Pokud si netroufáte na stavbu elektroniky a optiky do kolimátoru, můžete se stejným výsledkem použít laserové ukazovátko za pár stovek, nebo nějaký modul laserové diody z optikou za obdobnou cenu.

Postup při kolimaci Newtonova zrcadlového dalekohledu je následující: Kolimátor vložíme místo okuláru a zapneme ho. Pomocí naklánění sekundárního zrcátka zaměříme svazek tak, aby dopadal na střed primárního zrcadla. Ten můžeme mít na zrcadle vyznačen drobnou tečkou např. černým fixem (ta nemá na nic vliv, neboť tato část zrcadla je stejně zastíněna sekundárním zrcátkem). Ještě vhodnější je na zrcadlo nalepit vyseknutý terčík z černé fólie o průměru tak do 1 cm, který má ve svém středu vyseknutý malinký otvor 1-2 mm. Potom pomocí stavěcích šroubů hlavní zrcadlo nakláníme tak, až se odražený svazek po dalším odrazu od sekundárního zrcátka trefí přesně do čela laserového kolimátor, odkud původně vychází. Potom zrcadla v této poloze opět zajistíme proti pohybu a tím je kolimace hotova.

Na základě dotazů několika stavitelů kolimátoru přikládám pár dalších tipů:

Prvním z nich je vlastní seřízení kolimátoru, aby svazek z něj vystupující byl totožný s osou okulárového výtahu. To lze udělat následujícím trikem. Na jeden konec rovné pracovní desky (např. na kuchyňské lince) si připevníte nastojato kousek kartonu a namalujete na něj vodorovnou čáru ve výšce poloviny průměru kolimátoru od povrchu desky. Na druhém konci desky pak válejte zapnutý kolimátor a seřizujte polohu laserové LED s optikou tak, až červený bod při jakékoli poloze kolimátoru dopadá stále na čáru. Čím je delší vzdálenost mezi kolimátorem a kartonem s čárou, tím je metoda citlivější. Naprosto vyhovující se mi zdá už při 2 metrech (pro kolimaci dalekohledu s ohniskovou vzdáleností okolo 1m)

Druhým častým problémem je to, že po správném seřízení optiky kolimátorem není při pohledu do okulárového výtahu obraz zrcadla, sekundárního zrcátka, jeho držáků a okraje tubusu soustředný.

Kolimátor Vám zajistí totiž pouze to, že paprsek odražený od středu primárního zrcadla prochází osou okulárového výtahu a tudíž je střed obrazového pole ve středu okuláru či filmu a tedy je v tomto místě i nejkvalitnější obraz bez komy. Pokud byste Vámi takto seřízený dalekohled použili k pozorování, zjistíte, že obraz je skutečně kvalitní, bez komy. Ovšem vadí fakt, že část plochy zrcadla je zastíněna okrajem tubusu a navíc tubus dalekohledu míří trošku jinam, než kde skutečně leží pozorovaný objekt. V takovémto případě je navině téměř jistě to, že okulárový výtah není přesně kolmý (ve vertikálním popřídě i horizontálním směru, či spíše v obou) na osu tubusu. Viz obrázek. To je dáno chybou při výrobě. Při amatérské výrobě se to totiž velmi špatně uhlídá. Vy pak samozřejmě seřídíte optiku v tubusu tak, aby se paprsek, který z kolimátoru tudíž vychází šikmo do kolimátoru zase šikmo vracel. Optické seřízení je tedy vpořádku, ovšem celá soustava "primární zrcadlo, sekundární zrcátko, kolimátor" je v tubusu našikmo tak, jak je našikmo okulárový výtah. Důkazem, že to tak je, může být to, že po úspěšné kolimaci Vám nedopadá paprsek i na střed sekundárního zrcátka ale trochu vedle (viz obrázek). Zkuste si vyznačit malou tečku, nebo nalepit kousek folie (menší než je průměr svazku) i na střed sekundárního zrcátka. Pokud se Vám nepodaří seřídit optiku tak, aby svazek procházel středy obou zrcadel, máte nakřivo ten výtah. Podotýkám, že amatérsky vyrobit tubus tak, aby parsek opravdu procházel oběma středy, je téměř nemožné. Mě prochází paprsek na sekundáru asi 2mm od středu a už jsem to tak nechal. Takováto chyba nevadí a obrazec sekundárního zrcátka a držáků mám při pohledu do okuláru souměrný. Podotýkám, že na kvalitu obrazu nemá to, jestli se paprsek odráží od sekundáru v jeho středu vliv. Má to ovšem vliv na ztrátu části svazku paprsků a tudíž při fotografování na větší vinětaci (zastínění) obrazového pole při jedné straně.

Předchozí :: Domů :: Další :: Obsah